Duchovní výchova 2. část - Síla Myšlenky - Magie - Černá Magie

Změňte myšlenky a bez jediného činu změníte rázem celý Svět

Síla Myšlenky / Magie / magie černá – co způsobujeme našimi myšlenkami?

Otázka k mým andělům Chamurielu a Jofrielu –

Co je to černá magie? Co to je, když někdo na někoho sešle černou magii? Lze toto v životě zrušit?

bytosti odpovídají:

Vše je jen strach. Nic není tak silné, jak se zdá.

Ten, kdo čaruje, zhmotňuje své obavy, aby se neudálo něco, o čem chce rozhodovat.

Je to protivení se Boží Vůli.

Nic není tak zlé, jak to vypadá. Jsou to tříštitelné iluze strachu. Čarodějové jsou lehko oslabitelní, náchylní (napadnutelní). Před Božím Světlem neobstojí.

Je to jen lidská msta.

Soustředěná myšlenka má velkou sílu. Je to hybná síla. V dobrém i ve zlém zhmotňujeme dobré energie, či přeludy, které letí Světem. Nekoordinovatelně. Nemají duši. Jsou prázdné, jen hledají někoho sobě podobného, u koho se pak usídlí.

V dobrém jsou to neočekávané dobré myšlenky, návaly dobré nálady a štěstí = dobrá nálada. Tam se vyčerpou a rozprýští se do okolí a tím se vybijou. To jsou dobré myšlenky poslané lidem „ven“.

   K utvrzení a lepší evokaci se používají předměty – např. pírko – značí lehkost myšlenky a pohybu.

Ovšem je to jen lidský počin a nic lidského nemá božskou sílu podstaty. Takto zhmotněné myšlenky, energie jsou „prázdné“…

U návalů vzteku se energie derou ven ve formě přízraků. Ty pak také letí světem.

Jsou i temné síly podsvětí co na člověka při černé magii pak dolehnou? - bytosti odpovídají:

U klasického zaříkávání ne. To je „jen msta“.

U vzývání přijdou tuláci (bloudící duše, které jsou zatím jen slabé a často dění pouze přihlíží), přízraky (už mají větší sílu – rádi ubližují, a proto se rádi přidají – vábí je společné energie – zlé, způsobující bolest) a také sloužící duše (vykonavatelé) temným silám – zlým myšlenkám nás lidí.

Tyto sloužící duše jsou za trest vytrhávány ze svého odpočinku, za hříchy, které konaly v pozemském životě (ubližování, ponižování, nepřejícnost dobrého druhým, pasení se na druhých). Tyto sloužící duše přicházejí velmi rozezleny vyslechnout přání volajícího.

(nyní mám vidění  - slyším skřípění a ječení, se kterým přichází obří, obří vysoká, tmavá postava „duch“, který přilétá a předstupuje v agonii zloby, ze svého vytržení, před volajícího, který se soustředí na seanci, vyvolávání a svá přání. Přidala jsem ilustrat.obrázek - výška postavy odpovídá, rozezlenost absolutně nikoli...Kdyby volající viděli, koho to k sobě volají, jak dotyčný vypadá a co způsobují, myslím, že by si to hodně lidí rozmyslelo, jen na něco takového pomyslet…)

Volající ani „neví s kým má tu čest“. Za úpění a vzteku, řevu, přilétají duše stále pod obojky a řetězy, vyrušovaných spících a poslouchají co si ten „maličký dareba“ ve svém „egu“ přeje zhmotnit.

Ten, kdo volá, leze těmto duším nesmírně „na nervy“ a velmi je popouzí a za to on sám bude pak pykat.

Vyvolávat duše zemřelých, to se nedělá.

Aniž by to volající věděl, nanáší on sám na sebe špínu za to, co koná.

Tedy, vyřkne svoje přání na nic netušící duši (na toho, koho chce poškodit), jenž prožívá svůj život a buduje, učí se a dospívá…. U nicnetušícího dojde k napadení. K šoku. Napadená duše v hmotném těle dojde ohromného úleku. „Stáhne se“ ve svém prostoru ve chvíli, kdy se „lekne“ a tím dojde k možnosti útočníků ovládnout tělo, kde začnou v původní harmonii působit chaos.

Tělo, tedy nástroj, který duše v pozemském životě ovládá, dostává různé chaotické impulzy.

„Oni“ nevcházejí do prostoru přímo patřícího té správné duši, které náleží její tělo, ale vnikají řekněme jen do „prostoru těla“. A v těle pak tvoří jen obyčejné, laciné hodnoty – zlobu, závist, nenávist, utrhovačnost. Zkrátka – nic oduševnělého – protože pouze zmítají hmotnou. Nejsou schopni sami nic vyprodukovat, „stvořit“ kloudného, než přízemní jednoduché emoce.

Jen božská síla lásky má možnost stvořit a „dát duši“, žádná jiná síla touto krásou tvoření neoplývá.

    Důležité je vědět, že nátlak způsobuje nátlak. Nátlak nikam nevede, a tak, i kdyby se duše bránila, nelze je vytlačit nátlakem!!!

A tak se napadená, původní duše stane bezbrannou.

                „Je to jedno“ na čem se volající domluví, že chce.

Duše Vykonavatele vždy vykoná co je jí přikázáno. Ale po svém. Tak jak to nejlépe umí svými metodami.

Proto mohou být následky nedozírné, neboť mnoho lidí ani neví, co činí, co říkají, že chtějí, že si přejí…

Formulace vět je obsahově náročná, za svou touhou po moci mohou způsobit to, co sami ani nedomysleli.

Pravidlo Vykonavatele – Řekni, co chceš, ale jak to udělám je na mně.

Přijde na to, jak moc líbivé to splnění úkolu pro vyslanou duši je. Tak dlouho u Tebe zůstane. Pokud se jí u tebe zalíbí, v tichosti třeba i celý život.

Jednou stejně odejde.

V tichosti s Tebou může prožít mnoho let, i celý život.

Změní Ti charakter, aniž by sis toho všiml, prožiješ život „ s ní“. Život, ve kterém jsi nevyslyšen (to znamená, že nemáš šanci projevit sám sebe, jen posluhuješ přáním a touhám a zvykům Vykonavatele), ne moc šťastný, k lidem konzervovaný, uzavřený (nemáš je rád, držíš odstup od nich, upřednostňuješ samotu), pitkami v hospodách, bez partnera, sám. Promění Tvůj život za svůj.

                Dále mohou být i našeptávači. – udělej tohle, nebo tamto, odejdi od partnera, zabij se – snaží se vyhodit člověka z životní koleje. – po následujícím neštěstí přichází výsměch.

Pokud napadená duše dojde až k cíli Vykonavatele a udělá, co Vykonavatel zamýšlel, obdrží výsměch za svou ubohost a slabost, že neodolala. A život napadené duše je poškozen, zmařen... Nedej Bože, dojde – li k smrti sebevraždou. Tam je výsměch, ale i velké opovržení ze strany bludných.

Více o sebevraždě bude pojednáno v kapitole o bloudících duších v dalším připravovaném článku. (1)

                Za každou prožitou bolest oběti se volajícímu plní „pytel“ vak bolesti, který si s sebou odnáší z pozemského života.

Je prvně velmi těžký a duše se s ním táhne jako se svou zátěží (proto nemůže odejít domů, není lehká, ale těžká a tíha ji táhne „dolů“). Při odchodu na Onen Svět přihlížejí Ostatní, co zůstali viset v meziprostoru, jak se s tím ta nicnechápající duše táhne. Nejde jí odejít do klidu. Jde a vlastně nevím kam. A s sebou táhne ten vak. Těm, kdo jsou zde už delší dobu, přijde ta nechápající k smíchu, oni už vědí, oč jde, jsou zběhlí, ale tiše přihlíží a vysmívají se a čekají, co bude dál.

Duše táhne Vak Bolesti dlouho, až ji napadne ho otevřít, aby se podívala, co je uvnitř. Po otevření z Pytle vyvěrá bolest, hrůza Bludných Sloužících Duší, kterou prociťovali, když sestupovali na Zem plnit úkoly, které jim volající duše zavdala.

Utrpení, bída, slzy, nářek, bezmocnost, zoufalství všech lidí, kteří toto vše ve svém životě díky ní prožívali. To vše ji doslova obalí a prostoupí a ona se v tomto bolestném sevření zmítá a trpí. To může trvat i roky.

Když emoce vyčpí, zeslábnou, padne na zem vysílena a nehybně nabírá sil k tomu, aby pokračovala dál ve své pouti. Zcela osamocena. Bloudí sama tak dlouho, až jí její „život“ přijde tak normální. Plahočí se od ničeho k nikam. Prostě „je“. Toto může trvat i tisíce let, neboť je „ztracena“ – neví, kdo je. Bloudí…

•

Toto je základní pojednání o lidských myšlenkách a přáních, černé magii, abyste viděli, že můžete druhým lidem špatnou myšlenkou např., „ať se jí, jemu zhatí život“, přinést nejen chudobu, rozvod, nemoc, úraz apod., ale až smrt.

Samozřejmě, ani jedna z variant není ta lepší, ale někdo si myslí, že uškodí jen trochu a že to ovlivní. Ale neovlivní a riskuje tak životy druhých vykoupené nakonec svým vlastním nebetyčným utrpením.

Jak pravili andělé Chamuel (chamuriel) a Jofriel v jiném z článků:

Ďábel je náš Bratr, který se obětoval. Někdo musí obstarávat padlé duše. Starat se o ně, nechat je rozvíjet a dávat jim šance. Koordinuje tento Svět. NEDÁVÁ NIC ZADARMO. A tato věta je velmi důležitá.

NEDÁVÁ NIC ZADARMO = Když duše chce odejít, musí být pevně rozhodnuta. Jsou to těžké zkoušky.

To platí nejen o ztracených, ale i o vás, kdo čtete, o mně, o nás, kdo se snažíme být Světlu co nejblíže. Naše minulost a špatné konání – i v minulých životech – nás stále něčím spojuje s „temnotou“ a oni přicházejí pro své kamarády, aby o ně nepřišly, a ukládají nám lecjaké zkoušky a zkouštičky, aby prověřili, jak moc tu cestu Ke Světlu myslíme vážně.

Místo pomsty, naučte se odpouštět. Neboť láska a odpuštění to jsou ty dva nejúčinnější léky na všechny nemoci duše i těla na celém tomto Světě i mimo něj.

Berte věci a bytosti kolem sebe takové jací jsou. Ať jednají jakkoli, jednají tak, jak to v danou chvíli nejlépe umí – a to ať už je to jakkoli – i vy přeci jednáte také tak-?

V našich kolujících životech dokonale působí navracení „oko za oko“ a „zub za zub“. Co ty mně to já tobě. Ale o tom více zase jindy.

Ať už konáte malá zla, nebo ta velká, Vak Bolesti plníte tak jako tak.

Je zbytečné nechat se stahovat těžkými vibracemi, když po opuštění těla můžete lehcí vzlétnout ke Hvězdám.

(1)ráda bych upozornila, že to co se zde popisuje, platí zpravidla i pro lidi, kteří u sebe mají přivtělenou duši, či našeptávače apod. Pokud jste si třeba i sami na sobě všimli, že děláte věci, nebo smýšlíte nějak „jak to není váš styl“, je dobré si nechat zjistit, zda u vás nepřebývá někdo, kdo vás vede z cesty Světla na druhou stranu…

Kdybyste čemukoli nerozuměli, prosím pište, vše, pokud budu vědět, ráda dovysvětlím.

S láskou a Světlem v srdci,

Kateřina

Změňte myšlenky a bez jediného činu změníte rázem celý Svět