Cesta ke štěstí
08.05.2012 08:40
Možná si řeknete, že není možné už cokoli změnit.
Ale pravda je, že V TOHLE NESMÍTE VĚŘIT.
Pravda je, že hranice možností jsou jen v lidském egu, v lidském mozku. Mozek bere za reálné jen to, co je schopen zpracovat. Co se děje za hranicemi jeho vnímání bere za nemožné.
Budu moc ráda, když i Vy se zaposloucháte do rad z nebe a pokusíte se zlomit Vaše ego, Vaši mysl. A osvobodíte tak sami sebe, sebe uvnitř Vašeho těla. Sebe uvnitř Vašeho mozku, Vašeho ega.
Začít bychom měli asi uvědoměním, že naneštěstí, už od raného dětství, vám okolí začne vštěpovat "kdo jste", aniž by to vlastně oni sami věděli nebo chtěli zjistit.
Dostanete výchovu, rady jak se žít má, jak se žít nemá. Co můžete. Co se nesmí. Dokonce dostanete i rady na co "máte" a čeho nejste vůbec schopni. A pod tíhou těchto dobrých rad, ohnete svoje záda a rostete směry, kterými Vám to ostatní určí.
Také se slyšíte, jak říkáte o svém dítěti:
"No tohle dělat nemůžeš." (zaměstnání, snaha něco vytvořit)
"Tohle se ti nepovede, je jen pár lidí, kterým ano, ale ty to nejsi. Dělej raděj něco užitečnějšího." (sen stát se hercem, návrhářem, malířem - zkrátka čímkoli, co se standartnímu davu bude jevit nebezpečné)
"Na tu školu tě nepustím, je příliš daleko a ty jsi ještě mladý." ale kam se vlastně dostane, až bude starší a vystuduje školu, kterou mu vybereme my?
"Hm.. sice hezky kreslí (hraje na housle, zpívá, je skvělý herec), ale půjdeš na slušnou školu, tohle tě neuživí."
♦
To všechno jsou rady strachu, rady našeho ega, které přemýšlí a šrotuje. Sestavuje vzorce Co když a Co by bylo kdyby.
Jak by to vlastně vypadalo, kdybychom našim dětem neřídili život směrem, kterým chceme my, už od začátku, ale kdybychom věnovali čas soucítění s tím, proč sem ta vlastně dušička přišla?
Bylo by úžasné říci: "Podívej, táto, roste nám doma muzikant. Pokud mu to jednou udělá radost, pustíme ho na tu školu, co je sice daleko, ale on si tu šanci zaslouží."
Nebo se zeptáte malé holčičky, která moc krásně maluje čím by chtěla být.
A ona řekne: "Já bych chtěla být malířka" a ostatní místo výbuchu smíchu nad tou "srandovní představou" nebo odpovědí: "Najdi si poctivé zaměstnání", odvětí: "Moje milá, pokud malováním budeš žít, je možné, že budeš jednou dobrá malířka."
Motivace mnoha lidem chybí. Dozvíte se spíš, co komu na vás nebo vaší práci vadí a co komu leze na nervy, co děláte špatně. Svět žije hodně negací. A to co je dobré nebo se Vám povede, se bere za samozřejmost.
♦
Naučte se opak.
Každou drobnost, která je chválihodná vyneste do nebe.
♦
Naučte se pochválit.
Pokud Vám někdo udělá radost, doma - v práci - vaše děti -kdokoli, dejte znát, že máte radost.
Potěšíte nejen toho komu chválu vzdáte, ale i sebe. Pochopíte, až se budete moct podívat do očí toho, komu uděláte chválou radost. A budete rádi, že jste to udělali. Ani ten, koho pochválíte, na Vás nezapomene.
♦
Nezapomeňte, že pravda má tolik očí, kolik je lidí na světě.
Nevnucujte druhým Svojí pravdu. Každý z nás smýšlí individuálně. Tak je to v pořádku. Stádovost nás přivedla k nenávisti, depresím a závisti. Uzavřeni v pravdách druhých zapomínáme na sebe sami.
Každý z nás do určitého věku žije v domění, že přesně tak, jak se žije u něho doma s jeho rodiči, tak že tak je to "normální" a myslíme si, že tak žijí všichni.
Jednoho krásného dne však dojde ke zlomu a zjišťujeme, že to tak vůbec není. Že existují i jiné zvyklosti a nakonec, že nám vlastně vyhovuje uplně něco jiného, než jsme do té dané doby viděli za ideální. I to je jisté vnucování pravdy. Je to takové nepřímé vnucování pravdy, které nám může způsobit duševní zklamání i bolest.
Proč nám doma už dávno neřekli, že my jsme zvyklí na něco, co třeba u druhých nemá vůbec žádnou váhu? Že každá rodina žije tak, jak ji to vyhovuje.
- Že jsme zvyklí se navštěvovat jednou týdně, ale jsou rodiny, kde spolu nemluví a nenavštíví se třeba nikdy za život?
- Někdo má názor, že prostituce je špatná věc. Tím se podvědomě domnívá, že si to myslí i ostatní, ale najednou - je pravda venku. Člověk vedle mne ji přijímá takovou jaká je a nevadí mu
Je to moment překvapení a asi i zklamání.
Věřím tomu, že každý z Vás si teď promítl nějaké zklamání nebo překvapení z nevědomosti o druhých.
♦
Samozřejmě momentálně nejde o pravdu typu "slušné chování" jako učení tradic slušnosti k druhým a o pokoru.
Vezmeme-li v úvahu prosté Desatero božích přikázání, jde o kodex slušného chování a respektování, bez kterého lidská společnost nemůže být.
Slušnost a úcta to je samozřejmě základ dobré společnosti.