Proč dochází k tak masivní migraci? Co se to vrací z historie do současnost?
Kus zajímavé historie. Aneb když se karmické kolo spravedlnosti otočí
Karma ≠ trest
Karma = spravedlnost
Karma slouží k vyrovnání dluhu. Není tedy trestem, jak je prezentováno. Je spravedlností.
O co jde? Podíváme se na konkrétní případ.
Uprchlíci proudí do Evropy. Bože, pomoz!
Proč?
A nevoláme zbytečně?
Když se inkarnační koloběh otočí, jednou se i oběť dostane do role útočníka, a přijde si pro toho, kdo sám z ní v minulosti oběť udělal.
Oko za oko. Zub za zub.
Princip tříbení Duše. Získávání dovedností, pojmu o situacích…
Co nezažiješ sám, těžko Ti někdo vysvětlí…
Opravdu jste si schopni zcela připustit existenci vtělování? Nebo ji uznáváte jen „odtutd potud“, jak to vyhovuje Vám?
Když jsem viděla před lety davy proudící do Evropy, zhrozila jsem a propadla zoufalství tak jako asi většina z nás.
Nechápala jsem…
Po delší době jsem se začla ptát svých nebeských Přátel. A o pár týdnů později jsem v obrazech a souslovích dostala odpověď.
Mám touhu pochopit svůj život v těle. Prožít ho dobře a naplno tak, jak je to jen možné.
A hledám skutečnou, hlubokou Pravdu… ne tu sestavenou z lidských iluzí… Proto se obracím Domů, odkud jsem přišla a tam se radím a ptám… Vrozený dar naslouchání intuicí, vhledy a vnuknutím.
Naše společné prožívání na této planetě může vypadat jakkoli… a to jak vypadá, je odrazem toho kdo sami jsme, a co jsme sami sebou stvořili My.
My sami. A svou současností tvoříme zároveň veškerou budoucnost.
A naší minulostí jsme stvořili dnešní současnost.
Je to tak. Každého z nás, dožene naše minulost, stvoří přítomnost a současnost. Dá se říci, že mnoho z toho, co vás v současnosti potká, je vyhodnocením vaší minulosti. Někdo tomu říká karma. Lidé si myslí, že karma je trest. Ale není to tak. Karma je spravedlnost. Je to současnost, která k nám přišla z naší minulosti.
Jsme jedna duše. Co zasyjeme v jednom z životů v těle, sklidíme v jiné inkarnaci, v jiném těle, v jiném roce… ale stále jsme to „my“. Jedna Duše na své pouti v tělech. Neunikneme ničemu. Ani nevědomost, která přijde rukou Smrti nezruší naše činy, které jsme v minulosti zasely. Těla se střídají, duše zůstává. Koloběh jejího učebního plánu k sebezdokonalení pokračuje.
Duše se často inkarnují na stejné místo, zde tedy na Planetu Zemi, vícekrát za sebou. Mnohokrát. … Kolik dluhů si naseká, aby se musela vracet je znovu splácet, to je jen na ní… Nebudu sem plést věci, jako je Jednota a Dualita a co Dualita v našem duchovním vývoji způsobuje. Až bude čas, napíši extra stať o tom, co to znamená „žít v dualitě“ a co z toho pro rozvoj Ducha plyne. A vlastně to souvisí třeba i právě s tímto příkladem, jako je příliv zla do Evropy. Inkarnační kolo spravedlnosti se otočilo.
Velké množství lidí žije v pokřivených iluzích bez duchovna, ale i s ním.
Někdo nechce věřit ničemu, jiní věří tomu, co říkají ostatní lidé a papouškují jejich názory a na nich staví své životy…
Přičemž zapomínají na jednu nejdůležitější věc a to je Jediná Pravda. Která nepochází odtud. Ta přichází Shůry, od našich Přátel a jak tu říkáme „Otce Stvořitele“.
Chcete-li znát skutečné Pravdy, bez obalů začněte se modlit. Vytrvale a s pevnou vůlí. A vznášejte otázky směrem k Bohu. Takové otázky nezůstávají bez odpovědi. Je to nejrychlejší Cesta k duchovnímu růstu.
Inkarnace jsou velmi spletitá síť prožitků a setkání Duší. Inkarnace je splácení stále otevřených dluhů a oddělenosti od vlastní božské podstaty, kterou sami jsme. Inkarnace je v podstatě takové krátké zešílení, stav, kdy zcela popřeme sami sebe a tváříme se, že jsme někdo jiný a na sebe jsme v tomto stavu zapomněli.
Každá Duše tak dostane tělo a přijde sem „splnit svou roli“. Prožít ji a prožitkem se buď obohatit pochopením, nebo nepochopí a její lekce na dané téma pokračuje znovu a znovu v dalších vtěleních.
Setkáváme se v této velké učebně, kterou jsme pojmenovali Zem.
Každý každému jsme zde jeden druhému učitelem a žákem zároveň.
Žádné setkání není náhodné. Každé setkání přináší poučení. Každé je pokladem samo o sobě. Každé je vedeno shůry.
Nikdo zde není zbytečný a nikdo a nic zde není bez využití. Jsme jeden zcela harmonicky dýchající božský celek, který plní svůj úkol, účel a poučením nebo fiaskem přináší tento koloběh obohacení Duši.
Život v těle na Zemi není o nic méně duchovní záležitostí než duchovno, které stále hledáte „tam nahoře“.
To není Duchovno nahoře. A dole jiný život… To celé je Duchovno, to celé je Náš Život. Nejedná se o rozdělené záležitosti. Je to stále jedna a tatáž.
Tam nebo tady…. Stále žijeme My. Já. Duše. Tam. I tady. Tam i tady není rozdílu. Já jsem stále já.
„Jak nahoře, tak dole.“
Protože je cílem Duše, aby se povahou a dovednostmi podobala co nejvíce Bohu ( tedy Absolutní Lásce, budeme-li v našich primitivních představách o tom velkém Stvořiteli mluvit takto), vtělí se Duše do hmotných prostor – cvičišť, - kde si může ( – pro naši iluzi „skutečný život“ - )vyzkoušet různé božské dovednosti, se kterými je často nutno zacházet uvážlivě, a jak sami zjistíme, je to přímo nelehké je všechny v rovnováze ovládat tak, jak Stvořitel je ovládá sám, a tak např. zkusíme, jak to chutná „Mít Moc“.
Ale zvládnout ji zdravě, aniž by člověk – Duše ublížila.
Dostane šanci zkusit jaké to je Mít Moc a jaké důsledky to s sebou nese, jestliže má Bytost moc, kterou neumí zvládnout.
Může se tak naučit díky vlastnímu prožitku, co vše může poškodit - věci, lidi, přírodu, sama sebe, koloběh počasí, vesmír… A to, když „chce“ zacházet s něčím, co jí roste přes hlavu.
Tak s největší pravděpodobností inkarnačního koloběhu spravedlnosti, (karmy) ve více následujících životech také okusí od ostatních dotčených na vlastní kůži, jak chutná to, jak se sama chovala v konkrétních životech k nim. (věci, lidi, přírodu, sama sebe, koloběh počasí, vesmír)…
A tak započne běh reinkarnace. Karmy, spravedlnosti, převzetí zodpovědnosti za své činy.
Tedy „Běh splácení“, jak někdy kdysi lidé pojmenovali - karmy a inkarnací.
Nejen splácení, jak lidé často ve svém omezeném vnímání vidí, ale díky vyrovnání spravedlnosti, zejména učení. Učení akce a důsledku. A každá buňka, každý tvor započne cestu Žák x Učitel – Učitel x Žák. V učebně zvané Svět. Řízenou beztak, ať už jsme, či nejsme si toho plně vědomi, pouze boží vůlí.
Na jeden a tentýž hmotný svět, např. planetu Zemi, přicházíme vícekrát za sebou. Ne jen jednou a pak „jinam“… kdepak… možná, že i jinam, ale zejména se vracíme tam, kde jsme si nadrobili, a kde je třeba se vracet, abychom dali věci do pořádku.
Prodlevy mezi inkarnacemi mohou být dlouhé, ale také bývají více než velmi krátké. Je-li duše připravena může v podstatě vplouvat z jednoho hmotného bytí do dalšího skoro hned za sebou.
Pomaloučku, se spoustou času, odžíváme naše krátké pozemské životy na daná témata, která se učíme poznávat prožitkem. A pokud se věnujeme prožitkům pouze ryze pozemským, a nevěnujeme se poznávání skutečné Pravdy, uvězňujeme se do „nekonečného“koloběhu inkarnací ve hmotě. Tedy v hmotných světech, kde potřebujeme hmotné tělo.
Karma není trest, jak si hodně lidí myslí… Lidé mají pořád tendenci trestat, posuzovat, dávat příčky, sortovat, omezovat… Karma je spravedlnost, je to naše minulost. Dožene Vás to, co jste zaseli, jsou to pouze projevy nízkosti, chybování, nehledání správné Cesty Pravdy dosavadního bytí Bytosti zvané Člověk. Ale karma může být i plná radosti, nových poznatků, oduševnělosti, božích darů, spojení s Domovem.
To vše špatné i dobré je naše minulost, která nás dožene v přítomném životě a stvoří současnost.
Nepochopení a stávající život, hovoří zejména o tom, jak moc jsme život, lekce a zejména své vlastní možnosti možná vůbec nepochopili.
Karma, to je takový provázek s korálky. V každém korálku je uschována jedna nedodělaná, nepochopená, nezvládnutá věc z našeho vtělení.
A postupně na provázek buď navlékáme další korálky našich dluhů, nebo zpracováváme, odčiňujeme a korálky tak z provázku ubíráme. Nemarněte čas slepotou, ale obracejte se ke skutečnému Hledání Pravdy.
Do jedné učebny (Svět) přichází nespočet druhů Bytostí. Mylně si myslet, že je „duše“ jedna jako druhá. Během své praxe a svých božských vhledů, vídám leckdy až překvapující obsazení Bytostí v tělech. Duše tíhnou také ke své „polaritě“ jsou podstaty ženské i mužské. Nejsou neutrální. Každá Bytost má svůj úkol, vyšší boží záměr, smysl ve společenství. A učí se v pozemských tělech svojí Ryzosti. I Vyšší Duše např. Duchovních Učenců oblékají těla, leckdy až v komické kombinaci se svými skutečnými duchovními zkušenostmi a svou Výší, které dosahují… Prostě, dokud máte Dluhy a Úkoly, oblékáte tělo…
A vracíte se odžívat vše, co jste zůstali dlužni.
A tak se otočí inkarnační kolo spravedlnosti. Těla se změní, Duše zamíchají, narodí, a tak jak platí stále, učitel žákem, žák učitelem. Oběti se stanou agresory, agresoři obětí. Dokud nepřijde Pochopení, a s ním Odpuštění. A to je Volnost Ducha.
Vezměme příklad na záležitosti současnosti, - tzv. migranti. Mladí lidé, zejména muži, často násilníci, zloději, kteří odmítají pracovat a znásilňují nejen evropské ženy, ale i naší tzv. evropskou kulturu.
Dobrý příklad.
Jsou dva případy obecně. První. Migranti proudí zejména tam, kde jsou obyvatelé států, kteří hezky řečeno „kolonizovali“.
Což vlastně znamená, že většinou lodí dopluli někam, kde ani nevěděli, kde vlastně jsou a začli si přivlastňovat.
Nejprve půdu, pak lidi. Udělali si z nich sluhy, ženy byly zneužívány, znásilňovány, lidé biti, říkali jim: podrobené národy, vysmívali se barvě jejich pleti. Sebrali jim původní náboženství a vnucovali jim křesťanství.
Některé původní obyvatele si odvezli na lodích domů a nazývali je „negry“, méněcennými, divochy aj. pěknými názvy.
Druhý případ je následující - v některých státech se náboženství /křesťanství/ nevnucovalo, za to přijeli „dobrovolníci z Evropy“, kteří přišli domorodým obyvatelům Afriky vysvětlit, že je zachrání, protože jim přivezli své vlastní názory- a to leckdy nenaplněnou touhu po bohatství. Přivezli jim trendy evropské oděvy, přišli „vzdělat“ jejich „nevzdělané“ děti a jejich systém přírodní léčby nazvali nesmyslem a začli jim pomáhat chemickými preparáty moderního farmaceutického průmyslu ze západu. Z jejich vlastních oděvů je oblékly do Nike a Adidas, aby lépe vypadali. A přišli jim vysvětlit, že jim přijeli pomoc.
Ač jich o to nikdo z nich nežádal.
Ač jejich život měl smysl do té doby, než tam přijel evropský člověk se svým „egem“ a malomyslnou myšlenkou, že to co má on je bohatství a to co Afričan, chudoba.
Dovoluji si pro vaši rychlou představu, přiložit obecnou mapku, našla jsem jednu, která ukazuje stav k roku 1945.
V historii se slovem kolonie označovaly odlišné formy vzdáleného osidlování čili kolonizace.
Sami se můžete podívat, které státy kolonizovali. A také si vybavte, kde se síla tzv. migrační vlny začíná silně projevovat. Italie, Británie, Francie, Nizozemí, Španělsko, Portugalsko…. Jistě víte, jaká je situace např. v Paříži – Francii, jaké záběry a informace z této země chodí. Dále např. Anglie. Proudící davy lidí, ověšené na kamiony, zevnitř pašovaní, i zvenku navěšení, … davy proudí zejména do Francie a Anglie.
Úmyslně zatím vynechávám Německo a USA…
Ted malinko z historie.
Když skončila první světová válka, i tady část Čechů snila o zámořských koloniích. Mluvili o africkém Togu. Buďme rádi, že zůstalo jen u jejich chtíčů a vizí.
Detaily o této akci, tomto snu zde nebudu rozepisovat. Tato akce je k dohledání přes google na internetu a tam si můžete počíst mnoho detailů sami. Zajímavosti o Togu a některé fotografie, které jsem z rozvojovka.cz použila,si můžete prohlédnout zde i tam.
Článek hovoří za vše… Včetně dohody o ochraně - říšský kancléř Bismarck ji nazval „papírem s křížky negrů“ -, první němečtí misionáři přišli do této oblasti už roku 1852.
Po nich přišli Francouzi a Britové. Němci kolonizovali stejně krutě jako Francouzi,“ argumentuje tožský historik KwassiviAmegan.
Akademici, či pracovníci Národního muzea v Lomé však zvedají s údivem obočí, když slyší, že se kdysi kdesi ve střední Evropě spekulovalo o tom, že Togo by mohlo dostat do koloniální správy čerstvě vzniklé Československo.
Po skončení první světové války se znovu porcoval svět, došlo i na Afriku. Z německých kolonií (přesněji „chráněných území“) padlo Togo do rukou nepřítele nejdříve. Chuť na kolonie přepadla po válce i některé Čechy. Např. Jan Klecanda, známý pod pseudonymem Jan Havlasa, autor četných cestopisných a dobrodružných příběhů. On jako propagátor Toga coby československé kolonie, byl součástí asi stočlenné delegace, která v lednu roku 1919 vyjela ve zvláštním vlaku z Prahy: směr pařížská mírová konference.
Cituji z portálu rozvojovka.cz - O možném zájmu Československa o Togo se oficiální dokumenty z Versailles nezmiňují. Pakliže vůbec, tak se o věci hovořilo nejvýše v kuloárech. Britští a francouzští diplomaté se asi museli v duchu usmívat, protože jejich vlády si tožskou kořist rozdělily v tajné dohodě už roku 1916. Paříži připadlo 54 tisíc kilometrů čtverečních (dnešní Togo) a Londýnu 33 tisíc kilometrů čtverečních (dnešní východ Ghany). Téma se ovšem zalíbilo tisku, hlavně českému a německému. Někteří Češi se už hlásili jako zájemci o úlohu kolonistů.
Oháněli se nerostným bohatstvím, tropickými plodinami, levnou pracovní silou.
Kakao, káva, kaučuk, palmový olej, sisalová lana, kopra, kukuřice, buráky, pepř. Plus z rostlinné říše různé druhy tropického ovoce. To vše z Toga dováželi Němci.
Němci nemohli pojmout černošky za manželky, ale někteří muži si vydržovali konkubíny (jeden dokonce sedm, jež šlo pořídit už za krabičku cigaret).
To jsou krátké úryvky z článku web.stránek rozvojovka.cz
Dále podíváme-li se do článku z roku 2013, můžete na internetu načerpat další skutečnosti z historie zlého zacházení s lidmi. Nikdo si nemůže myslet, že bude ponižovat, aniž by byl ponižován.
Vždy jednejte s lidmi tak, jak očekáváte, že budou oni jednat s vámi. Vaše počínání vás beztak jednou dostihne.
Úryvek z článku - Brity dostihla zvěrstva v koloniích, poprvé zvažují odškodnění obětí
Sexuální zneužívání, bití, nucená kastrace. Těchto a dalších zvěrstev se prokazatelně na obyvatelstvu Keni v 50. letech minulého století dopouštěli příslušníci britské koloniální správy. Keňané mohli dočkat kompenzace.
Britská vláda zvažuje vyplacení odškodnění tisícům Keňanů, kteří zažívali týrání a nelidské zacházení v detenčních táborech v 50. letech v době povstání MauMau. Rok 2013 - Poprvé by tak Spojené království mohlo rozhodnout o finanční náhradě pro oběti zločinů spáchaných pod koloniální správou.
Povstání MauMau = Revolta Keňanů proti britské koloniální správě začla roku 1952 až do 1960.
Povstání s cílem získat zpátky půdu zabranou Brity si vyžádalo až 30 tisíc životů, nicméně některé odhady hovoří až o 90 tisících mrtvých.
Vše se vlastně provalilo asi v r. 2011, kdy se ozvala skupina veteránů povstání MauMau. Tři muži a dvě ženy ve svém svědectví tvrdili, že je Britové v detenčních táborech kastrovali, sexuálně zneužívali a bili. – více detailů opět na internetu dohledáte.
Já sem tyto statě vkládám proto, abychom si všichni uvědomili, jak moc je důležité zachovávat a ctít dobrou morálku, pevné hodnoty a ctít svůj vlastní domov. A to vše proto, abychom si zajistili dobré a klidné podmínky pro náš duchovní růst a také život a růst našich dětí, potomků, kteří vstupují do přítomnosti, kterou jsme vytvořili. A budou tu v ní žít. A my za pár let, nebo měsíců, až přijde po smrti další inkarnace, nakonec tu budeme žít zase…
Před lety se našly originální zápisy. Byly ukryty ve sklepě jedné z budov ministerstva zahraničí a na veřejnost se dostalo jeden a půl tisíce spisů mapující brutální britské represe proti domorodým povstalcům.
Dále cituji z článku : Brity dostihla zvěrstva v koloniích, poprvé zvažují odškodnění
Ze zveřejněných dokumentů vyplývá, že Londýn o vraždění a mučení v Keni dobře věděl. Brutalitu, s jakou britská koloniální správa přistupovala ke keňským povstalcům, popsal v jedné ze svých poznámek tehdejší generální prokurátor kolonie Eric Griffith-Jones. Zacházení s vězni označil za "zoufale připomínající podmínky nacistického Německa nebo komunistického Ruska". Griffith-Jones v témže textu souhlasil s vypracováním nové legislativy, která by bití zakazovala, nicméně nezapomněl dodat jednu důležitou poznámku. "Pokud budeme hřešit, musíme hřešit potají," citoval jeho zápisky britský list TheGuardian.
Hrůzné detaily popsané v článcích zde zmíněných tu vynechám. Můžete si je přečíst sami.
Vše co jsem zde sepsala, jsem učinila tak proto, aby se lidé zamysleli nad tím, že nic není jen tak.
A že možná i oni, byli kdysi agresorem těch, kteří sem nyní jako agresoři vstupují.
Nejde o to celou situaci soudit. Hledat lepšího a horšího.
O tom tento článek není.
Smyslem mého článku je vám nastínit, jak funguje karmický koloběh našich skutků.
Jak bolí někoho, když mu ubližujete ať vědomě, či nevědomky. Fyzicky nebo psychicky… Ale hlavně, jak pak může bolet nás samotné, když role mučitelů opustíme a staneme se „dobrými lidmi“ a „musíme“ sledovat, hrůzy, kterým nerozumíme, proč se nám dějí.
Tento článek berte jako možný stupínek k vlastní pokoře před celým Bytím. A k pokoře k sobě samotnému. Abyste mohli žít co nejlepší život. S co nejlepšími lidmi. Za co nejlepších podmínek.
Dovolte mi poznamenat, že v táborech pro "negry" během povstání skončilo až milion lidí a mezi nimi i dědeček amerického prezidenta Baracka Obamy. ...co k tomu více dodat... že vnuk opovrženého a zabitého člověka z řad spodiny se stane o pár generací později prezidentem USA...
Zvěrstva však páchaly obě strany. Je zaznamenán masakr vesnice Lari v oblasti Kiambu, ve které žila početná skupina Keňanů loajálních britské koruně. Hnutí MauMau zde brutálně zavraždilo až sto lidí, z čehož většina byly ženy. „MauMau" na vesnici zaútočilo v pěti, či šesti skupinách vyzbrojených kopími, noži, sekyrami a tradičními mačetami. Rebelové pomocí provazů znemožnili otevření dveří od jednotlivých chýší a poté je zapálili. Pokud se spícím lidem podařilo vylézt z domů, byli zabiti čekajícími skupinami MauMau. Ačkoliv šlo MauMau původně jen o půdu a nepřítelem byli Britové, postupně pro ně nebyl rozdíl mezi zahraničním kolonizátorem a loajalisty, kteří Brity hájili. Povstání se tak přeměnilo na občanskou válku uvnitř státu.
V neposlední řadě pro celkový obraz toho, jak to může vypadat, když člověk nezvládá svou „moc“ a mění ji v krutost a nadřazenost, jsou fotografické důkazy lidských zoo. Nazývané také jako etnologické expozice.
Od konce 19. století byly poměrně vyhledávanou atrakcí. Vznikly v zemích Evropy, které měly své kolonie v Africe a na dalších kontinentech. Smyslem bylo Evropany přesvědčit o oprávněnosti, ne-li nutnosti kolonizování zaostalých částí světa. Importovaní domorodci byli proto prezentováni jako necivilizovaní, primitivní divoši, podobající se více zvířatům než lidem.
Pro návštěvníky byli nezřídka zdrojem zábavy i terčem posměšků. Zpoza plotu je okukovali, zírali na obnažené prsy žen, sledovali, co dělají – jak vaří, jedí, tkají, střílí z luku, perou se s opicemi. S uspokojením zjišťovali, jak jsou oproti nim vyspělí a civilizovaní, což jim dávalo pocit jisté rasové nadřazenosti.
Poslední prezentace Afričanů proběhla v roce 1958 na Světové výstavě v Bruselu, kde instalovali Konžskou vesnici, v níž šlechetní návštěvníci dokonce krmili přes plot malou černošskou dívenku.
Takhle by asi nechtěl skončit nikdo z nás.
Proč se nenaučíme starat zejména sami o sebe? Máme sami se sebou tolik problémů, které maskujeme hledáním chyb na druhých…
Nechme každého najít si své vlastní štěstí. V zájmu dobré víry, jsme toho pokazili až dost.
V článku uveřejněném v norském časopise Urd končil článek o lidské zoo konstatováním:„Je úžasné, že jsme bílí.“
Co k tomu dodat...
Je to takový „malý“ jednoduchý příklad rčení, „nečiň druhým to, co nechceš, aby činili oni tobě.“
Svět nikdo nezmění tím, že se do něj vrhne a bude každého poučovat o tom co má dělat, jak vypadat,co jíst, co říkat apod.
Okolí změníme jedinou cestou. A to je prací sám na sobě.
Změňte své myšlenky a bez jediného činu změníte rázem celý Svět.