O černých duších a energiích

17.07.2015 20:35

Moji drazí,

dlouhou cestu života a jsem šla s otázkou, kdo vlastně jsou „černé duše“. Kdo jsou ti, kdo ubližují svým hostitelům a žijí na úkor jejich zdraví a jejich vlastních myšlenek. Kdo jsou ti, kdo Vás dokáží ovládnout, promlouvat z Vás prostřednictvím jejich myšlenek a v těžkých případech „onemocnění“ i jim vlastním hlasem.

Dlouho jsem se ptala „kdo jsou?“, když se říká, že v každém z nás je Světlo. Říká se přeci, že i ďábel je „dítě Boha“, které se obětovalo proto, abychom mohli rozeznávat mezi dobrem a zlem a vidět krásu ryzích hodnot...

Dlouho jsem se snažila objevit, kde je to Světlo v Temnotě... a právě dnes, moje prosby a otázky byly vyslyšeny a dostala jsem laskavou odpověď.

Přivtělené duše – nemohu tvrdit, že všechny!!, hovořím jen o svých zkušenostech, o těch, které jsem doposud poznala, - o těch, kteří škodí lidem na jejich zdraví, vkládají jim svoje myšlenky, a hlavně se je snaží svést z duchovní cesty ke Světlu, protože oni momentálně patří temnotě a se Světlem „nekamarádí“.

Je to zvláštní pojednání. ...

Dostala jsem od svých duchovních přátel tuto odpověď:

„Černé „duše“, černé energie, jsou ti, kdo v životě hodně chybili. Opustili čistou cestu ducha, duchovní hodnoty a nechali se zlákat třpytem zlatavých cinkrlátek – brali majetky a fyzické požitky jako důležitější, rychleji získatelné, s možností rychlejšího prožitku štěstí.

Tyto duše a energie bloudí většinou opravdu tisíce, ti štastnější stovky let, bez nároku na tělo, ve své temnotě. A těší je, že vám mohou ubližovat a škodit, protože zapomněli co je to láska....

A když se jich zeptáte, zda ví co je „láska“, odpoví Vám: „ne“. Když se jich zeptáte, zda spolupracují s Bohem, odpoví Vám „Ne.“

Ptáte-li se dál: „Patříte Světlu nebo Temnotě?“, odpoví: „Temnotě.“

Pravdou však je, že patří vždy Světlu. Čekají však na okamžik, aby si na to vzpomněli. ...

Můžeme je pak rozdělit na další dvě skupiny – na statečné a stále bojácné.

Pokud se zeptáte? „A chcete odvést domů, k Bohu, do Světla?“ stateční odpoví „Ano.“ Sesílám jim jejich Anděly Strážné, žádám je, aby prosvítili ty černé kuličky Božím Světlem, aby si mohli vychutnat ten pocit lásky, na který, bohužel, během své temné pouti, zapomněli... Poté je nechávám s jejic anděly odejít Domů, do Světla.

Bohužel, jsou zde i ti bojácní. Stále mají strach. Opravdu, není to nic, než strach a z něho, dělají na ostatní lidi, kteří je objeví „Bu bu bu bu bu.“ Nejdřív to zkusí po svém – nátlakem, strašením, po zlém, a čekají na vaši reakci, kdy takto „postiženého“ člověka opustíte, rozzlobíte se na něj, nebo Vám je špatně, spadne Vám sebevědomí apod. Pokud jsou ve Vás, způsobují Vám únavu, nemoce, případně vkládají jejich myšlenky a názory a vy se občas přistihněte, jak jednáte "nějak divně". No a našeptávání může někd vést až do stavu různých psychoz, schizofrenií apod. A oni mají vyhráno. Pokud to po zlém nejde, začnou „přemlouvat po dobrém“. Slibovat... vymýšlet... dávat plané a prázdné sliby... prosit, ať odložíte to nebo tamto rozhodnutí apod... To funguje hlavně během regresní terapie, kdy se cítí zahnáni do kouta, cítí, že se blíží Cesta ke Světlu a mají z ní strach.

Zapomenuté a bloudící duše si zalouží „rozpomenout“ a ve tmě znovu rozžehnout malou doutnající jiskřičku Světla.

Nesmýšlejte o přivtělených, či bludných duších zle. Neodsuzujte je, ale ani je nelitujte.

Pochopte je jen, v jaké situaci se nacházejí.

Přejte jim Cestu ke Světlu a dejte jim šanci se tam s Láskou zase vrátit.

Po odstrašujícím „bu bu bu bu bu“, se totiž může stát, že na druhé straně objevíte někoho, kdo je zraněný, zděšený a bezbranný a jediné, co mu zbylo, aby udržel svou autoritu, je zastrašování druhých. ..."

Neodvádějte duše, pokud nerozumíte tomu, co přesně děláte a s kým vlastně máte tu čest.

Nejen, že můžete ještě dále ublížit více jim, a vrhnout je do ještě většího zoufalství, než třeba právě prožívají, ale neopatrným přístupem můžete také ohrozit sebe nebo své blízké, na které mohou duše "přestoupit" a uškodit vám.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Hodně duchovně žijících a pracujících lidí říká, že umí pomoci druhým, ale sobě ne. „To co mi jde na ostatních, mi na sobě nefunguje“, říkají. „Ta poselství, co dávají druhým mi nedají“...

I já jsem se často ptala a hledala odpovědi pro sebe a zdálo se mi, že „slyším ticho“, bez odpovědi. Ale jednou mi řekli: „Ptáš se málo. Ptej se víc.“ a tak jsem to zkusila.

A funguje to.

Je to prosté, neodpovídají hned, tak jako pro druhé, jen proto, že vaše plynulá a ustavičná komunikace s „nimi“ vás vede výš a výš po duchovní cestě, a to , abyste mohli pomáhat druhým, právě potřebujete. Abyste mohli poradit, vždy musíte být alespoň o krok dál, než ten, kdo se Vás ptá.

Aby Váš duchovní rozvoj stále sílil, je třeba co nejčastěji udržovat vědomý kontakt s duchovními bytostmi, komunikovat, ptát se, naslouchat a to je ta cesta k vyslyšení odpovědí i pro nás samotné.

Je to aktivní komunikace a naslouchání. Aktivní výměna informací.