O konkrétních záležitostech v kostce a krátce
aktualizace: 19.02.2016 19:45
Nez začnete číst, dovolte mi malou otázku:
"Kam až necháte dojít "moderní životní styl", který nezvládáte a díky němuž se boříte do chorob, které vám jasně dávají najevo, jak moc nedokážete svůj život ukočírovat?
Skutečně se dá věřit pojmu "civilizační choroba"?
Civilizační choroba neexistuje. Je to lživá zástěrka pro obří chyby našeho žití. Nejrozsáhlejší tzv. civilizační choroby jsou pouze zrcadlem toho, v jak nesprávném rytmu se řítíme životem, pod jakým tlakem, jak ho neumíme ustát, jak jdeme přes svoje hranice.
Zkrátka nejpočetnější lidské choroby jsou důkazem, jak neumíme správně žít.
Nevyléčitelná nemoc neexistuje. Ten,kdo Vám tvrdí, že existuje, Vám lže. Pokud tomu věříte, lžete sami sobě.
Dovolím si zde malý letmý výčet duchovních příčin různých onemocnění:
- artróza - ustrnutí a nehybnost v životních postojích, názorech. Neradi jdete kupředu cestou změn? Používáte takové to "mě nikdo nezmění" apod.? ... výborně, pokud nejdete se životem kupředu, a život, to je jedna změna a vývoj za sebou, vaše tělo ztuhne stejně tak, jako Vy sami na své cestě. Používáte přísloví „zvyk je železná košile“? Ano? Dobře poslouchejte co říkáte, protože je to vaše „košile“, kterou na sobě nesete. Je železná, ne moc pružná, spíše těžká a pevná, způsobujíce nemožnost pohybu a jakéhokoli kroku kupředu. Žijte, přijímejte změny a tvořte se, vyvíjejte, zlepšujte. Buďte bdělí a pracujte na sobě. Tak se vyhnete artroze. Vypusťte z jídelníčku brambory vařené-upravované bez slupky. A k očištění kloubů od usazených solí použijte kůru z vavřínu, tedy bobkového listu. Budete příjemně překvapeni, jakou úlevu Vám přinese.
- rakovina - zjistila jsem, že rakovinu mají lidé, kteří se sžírají pro hmotné statky- závidí druhým, užírají se pro to co druzí mají a oni ne - ať už jsou to peníze, hmotné statky - domy, pozemské postavení, fyzická krása, zdraví, které sami nemají a jiné pozemské záležitosti.. Ale také je zárodek rakoviny u životního postoje - např. nejste spokojeni s partnerem, jeho chováním k vám, s vaším postavením (společenským - manželka, manžel, apod.) a pro svůj životní styl se užíráte. To že nemáte dostatek vlastních sil všechny tyto skutečnosti, či osoby v miru v sobě opustit a pod nekonečnými výmluvami a strachem, prožíváte své "utrpení" - to vás může dovést až k rakovině. Protože i ta sžírá vaše tělo, jako vy sžíráte sami sebe.
- rakovina ženských pohlavních orgánů, případně prsu
Může to být nedocěnění v životě u žen, nedocenění v roli manželky, matky, nedocenění od celé rodiny ženy.
"Nejsem důstojná žena. Jsem služka (ale nevidím to!), která se postará o všechny a o všechno a nikdo ani nepoděkuje. Vše s cílem srdečné pomoci se proměnilo na mé automatické práce. Jsem uhoněná, nemám na sebe čas a ani si ho nedělám, protože nemám čas na to, abych si udělala čas. Vlastně už ani nevím, co mne kdy bavilo. Takže ani nevím, jaké záliby mám teď. Už ani nevím, co mne kdy bavilo... Chodím oblečená nenápadně - nemám moc peněž pro sebe na své oblečení (kadeřníka, mobil, apod.), ostatní ho potřebují více. Nebo naopak chodím oblékaná výstředně, vypadám tak dost lacině, lehce, se šmrncem prostitutky, aby si mne vůbec někdo všiml. Tak zvýrazním aspoň své fyzické ženství, když to vnitřní nemám. Ale stále přitahuji jen zvláštní typy mužů. Nevím čím to je....
Jako matka jsem nedoceněná. Udělala jsem pro své děti tolik, přesto mám pocit, že mi něco chybí. Silně se na ně váži.
Nezpracovné obtěžování, či znásilnění. - sžírání se z té "špíny co nesu na sobě".
Dále ženy prožívající "trpělivě", (aniž by se s tím uměli jakkoli vypořádat) nevěry manželů, partnerů, násilí a tak jejich sebevědomí klesá, až se stanou na tomto světě sami pro sebe "ničím". /
Případně tuto nemoc může vyvolat také silná mužská stránka ženy - velmi se prosazuje, všechno vede, o všem rozhoduje, nikomu nedá šanci, - zapomene na svou něžnou stránku, svou ženskou polovinu a využívá plně tu mužskou. Muž, ženské orgány nepotřebuje.
- od zánětů jícnu až po rakovinu jícnu i problémy se štítnou žlázou (+štítná žláza = zapírání sebe sama) -
Jste tak naučeni, vychováni, je to váš životní postoj - "Nic mu neříkej, raděj to spolkni. Nemá cenu se vyjadřovat. / Polykám ty křivdy celé roky!" To co je nevyřčeno a je hořké a bolí to, to vám sedí v jícnu. To že emoce nejsou vidět, neznamená, že se nemohou usadit, nalepit, hromadit a setrvávat v nás.
- od zánětu žaludku, po žaludeční vředy a z konečného zoufalství a sžírání se pro svůj životní úděl, až rakovina žaludku...
Prožívám např. bídu, křivdy, špatné pracovní uplatnění, nedobrý pracovní kolektiv a prostředí, různá životní trápení - nepřijmu je, bojuji proti nim ze všech sil. Stále bojuji i když nic stále nevychází. Neumím celou situaci přijmout. Stále mi to leží v žaludku. Polykám jednu tu hrůzu a těžkost za druhou, ale nenechám to projít skrz. Nepřijmu to. Nemohu to vůbec strávit. Mám v žaludku ten adrenalin z boje, vztek, smutek, bezmoc, vše co mnou neprošlo skrz, porotže jsem situaci nevstřebal. Nestrávil. Nanesené negativní emoce vzteku, zoufalství, napolykané slzy, to vše mi obaluje žaludek. Až se udělá bolák. Já jsem bolavý. Žaludek je bolavý.
- rakovina plic
Nesíla bojovat se situacemi, ve kterých nešťastník setrvává a nemůže je rozdýchat - opět emoce nejdou ven. Žijete v podmínkách a principech, které nejsou pro Vás vyhovující. Ať chcete co chcete, nebude po Vašem. Někdo je vždy rádoby lepší, než Vy. Je chytřejší, je praktičtější. "co to máte za nápady?", - a vy? s tíhou ustupujete. Je to atmosféra, ve které máte pocit, že už nesmíte ani dýchat, protože i to může být špatně. Sžírá Vás to a není Vám to jedno, ale neuděláte nic. "Žiji v prostředí, kde mám pocit, že nemohu volně dýchat!"
(astma) - nátlak druhých, zatlačování volného dechu života - vašeho dechu, rytmu, ve kterém dýcháte vy sami. Dýcháte někoho jiného, Váš dech je stlačen nátlakem druhé strany - nemohu žít jak jsem. Nemohu dýchat, jak jsem. Dusím se. Mám astma.
- rakovina střeva
Nahromaděné emoce zoufalství - "Můj život je těžký. Nemám nikoho , kdo by mne miloval. Strádám. Vzpomínám na léta, kdy bylo lépe. Své emoční rozpoložení moc nesdílím - i kdyby - stejně mi nikdo neporozumí, nemá to cenu... Přijímám život takový jaký je." V těchto případech to však znamená - příjímám ho jaký je - je hrozný, lidé jsou divní, nikdo mi nerozumí, ale NEDÁ SE NIC DĚLAT. Ještě to vydržím. Nic tu nemá své jádro. To ponižování a utlačování vydržím. Sice mi to nejde moc vstřebat (skrze střevní stěnu, takže se to tam nalepí a začne to působit), ale co bych komu vypravoval.. I když to řeknu, nic se nezmění... Situace je prostě taková... Vydržím to, nakonec stejně zemřu a přijde klid....
- rakovina ledvin - Ledviny jsou jako milenci. Jeden bez druhého nemohou být.
Těžké emoční zátěže, emocionální nerovnováha a emocionální, citové strádání.
Tvrdohlavé ochuzení o city. Člověk má pocity, že projevování a prožívání citů je zbytečné. Že je nepotřebuje - např. muži od žen. "K čemu je takový nesmysl?" Tak moc jsem vnitřně přesvědčen, že je to nesmysl, že tě vlastně nepotřebuji, ženo, umím žít i bez tebe. (bez ledviny)
Nebo - "Nesu s sebou spoustu bolestí, které se mne hluboce dotkly. Nepodařilo se mi najít, či nemám partnera, který by mi dal dostatečné množství lásky. Nebo mám aspoň pocit, že to tak je. Přijde mi to tak. Žiji v tom nespokojeném vztahu (žiji sám). Nemám sílu nic proti tomu udělat (je vlastně zbytečné hledat, nikdo takový asi není). Jen mi to prostě nevyhovuje, citově strádám... To spoustu jiných lidí ale určitě taky. Nemůže se mi nic stát. Nějak to přežiju."
- ulpívání na hmotných statcích a z toho vzniklá chudoba- např. ulpívání na penězích
Hodně hodně ve zkratce řečeno. -
Čím více budete s karmou ve hmotných statcích nezdravě toužit po penězích, pudovému sexu, po vlastnění, po majetku, po čemkoli hmotném zde na Zemi, tím víc skutečností, které vás v životě o peníze (majetky, vlastnictví) připraví, začnete evokovat. Protože vy se na hmotné statky nemáte vázat, vy máte pochopit, že život je krásný i v jiných ohledech. A že fyzické hmotné požitky a příležitosti slouží pouze k obohacení okrajovému, ne že se stanou modlou vašeho života.
Že krása a spokojenost netkví jen ve znač.oblečení, autě a majetku, ale např. v milující rodině, zahradničení, povídání si s ostaními, ve zpívání, ve vnitřní spokojenosti sám se sebou, ve vnitřním klidu, vnitřním míru, v pochopení apod...
Za prohřešky ve hmotě si neseme určitý trest - buď se nám "prostě nedaří", nebo nás někdo okrade, - aby nám pomohl ty hmotné statky nemít - na zloděje, který nás peněz zbavil nemějte vztek.
Ač to vypadá paradoxně, poděkujte mu, že vás té hmoty zbavil. Je to takový "černý pomocník" vašeho duchovního vzestupu. Vaší možnosti duchovního vzestupu... To vy jste "zapoměli" na svůj "trest", který nesete a poděkujte Bohu za každou lekci, kterou jste v životě dostali, abyste zase neviděli krásu žití jenom v penězích a věcech, které za ně můžete koupit. Je to totiž možnost, jak prohlédnout a uvidět, že svět je krásný i z jiných úhlů, než je "mít"... Protože mnoho lidí podlehne depresi, nemá sílu "se zvednout" a umí "jen láteřit" a litovat se.
Ale pravdou je, že každá těžká životní situace, kterou zvládnete, pochopíte, ponaučíte, vás pak posílí a pozvedne k nebesům.
Ano, jsou lidé, kteří mají vždy peněz dost, případně jich mají tolik, že by mohli učinit šťastnými mnoho jiných a ještě by jim zbylo. Jsou to lidé, kteří řeší jiné starosti, jejich duše je na jiné úrovni, řeší jiné problémy, ale nikdy to neznamená, že když mají peněz fůru, že jsou šťastni. Většinou to bývá naopak. Peněz dost, ale životní štěstí ne a ne najít. Svůj život promarní v luxusu, s přáteli jejich peněz, nikoli jich samotných. Můžou mít na co si vzpomenou, ale prožijí to štěstí, jako my, když si za těch pár korun co nám zbyde, našetříme na něco, co se nám líbí? A pak si to přineseme domů, a máme čistou radost, že jsme to dokázali? Ale jakou radost může mít ten, komu se líbí to a tohleto a tamhleto a na co ukáže prstem, to má? Oni se vlastně třeba celý život honí jen za pomíjivou krásou, za zlatým pozlátkem, které uvntiř skrývá jen prázdnotu... A o jejich vlastních starostech, nevíme my druzí, vlastně nic...
- mrtvice - zkostnatění a tvrdé zastavení toku života v souladu s boží cestou, nepřekonatelná zloba, návaly zlosti, trvání "na svém" - na svých pravidlech, na svých pravdách, na svých postojích apod.
Lidé, kteří jsou tvrdí ve svých myšlenkách a životních postojích jako kámen. Může je ovládat mnoho zloby, prudkého vzteku, prudkých návalů vzteku. Neobměkčitelní ve svých názorech. Ne vždy jdou "z pravdou ven". Mají svou tvrdou pravdu, jsou nesmiřitelní s jinou variantou. Jsou nezlomitelní. Jdou tak tvrdě a zkostnatěle ve svých myšlenkách, neposlouchaje hlasů a obrazů zvenčí, až je raní mrtvice.
Nejde o to, že tito lidé jsou zlí, ne - oni mohou být hodní, ale jsou na své životní cestě nezlomitelní. Svým neústupným stylem života, který doprovází výbušné stavy zloby, vzteku, nepochopení ostatních apod., jsou zastaveni mrtvicí.
Tělo je paralyzováno. Již nejde nic tak, jak to stále tvrdohlavě chtěli a za čím si šli.
Jsou odkázáni na pomoc druhých. Musí uklonit svá záda, začít přijímat pomoc od ostatních. Pochopit, že lidé jsou hodní, i když jsou sví a jdou si svými cestami. Co při mrtvici postihne tělo člověka? Zrak? Řeč? Tvář? Ruku? Nohu? Paralyzuje celé tělo? S čím musí začít zase od začátku? ....
Jak jsem dopadl? Mám někoho, kdo se o mne bude starat, nebo jsem nakonec zůstal úplně sám?
Úloha mrtvice, zasahuje nejen do života postiženého, ale oslovuje nenáhodou, také nejbližší lidi postiženého. Dokážete mu odpustit? Pomůžete? Jakou cenu pro vás tento člověk má?
- Nemoc slinivky - (nikoli rakovina), poruchy tvorby inzulínu, cukrovka
Trpíte nerovnováhou slinivky?
Jaký život žijete?
Řekněte:
"Miluji svůj život a sama sebe. Žiji v souladu se svými požadavky a očekáváním. Dostávám od druhých tolik lásky a pozornosti jako jim sam(a) dávám.
Já pomáhám v životě jim a oni stejně pomáhají mně. Jsem respektovaná. Můj život je poklidný, ve zdravém tempu, za ničím se nehoním s finálním pocitem nedocenění.
Miluji své rodiče a oni zcela milovali a milují mne. Berou mne takovou, jaká jsem... Od obou rodičů cítím stejný poměr lásky.
Mám partnera, který mne miluje. Cítím se vedle něj v bezpečí, milovaná, opečovávaná. Je mi oporou. Citově nestrádám.
Miluji svůj život. Žiji dle svých představ."
Říkáte pravdu??
....
- poruchy štítné žlázy - zpomalená funkce, zrychlená fce - Pátá čakra, hlasivky, zpěv, polykání situací, nevyjadřování slov a myšlenek.
= Zastírám sebe sama na základě přání druhých, které mi nevyhovují, nic neříkám, neprotestuji, vnitřně nesouhlasím, nevyjadřuji se a konám dle těchto přání.
Konám dle toho, co ode mne ostatní očekávají. Nejsem to já. Ale "je to tak správně", a tak to tedy dělám. Vnitřně to není "můj šálek kávy", nevyjadřuje to mne samotnou (samotného), jaká jsem doopravdy, ale udělám co očekávají.
Vlastně tak moc dělám to, co "situace vyžaduje", tak jak mne to ostatní naučili, až vlastně aní nevím, kdo jsem doopravdy Já.
Zastřel(a) jsem své JÁ pod očekáváním, nadiktovanými vzorci, pod tíhou plnění přání druhých. Mé sebevědomí je možná dostatečné, ale jednou zjišťuji, že mám poruchu štítné žlázy.
Možná nemám sebevědomí. Možná jsem odrazem přání a požadavků druhých. Svoje názory, myšlenky, životní cíle a postoje jsem umlčela sama v sobě. Možná by mne odsoudili, protože jsem "jiná"-?
Nevyjadřuji své názory. Možná ano, ale nikdo je neposlouchá a já pod tíhou "poslechnout" udělám to co chtějí druzí, nemám sílu odporovat. Jsem na to zatím slabá. Říkám si: "nejde to". Nebo "to si nemohu dovolit". Nebo "co by si o mně mysleli?".
Svým projevem, ač třeba v nejlepší víře, nehraju čistou kvartu, ne k ostatním, ale sama k sobě.
Zbrzdila jsem svůj pokrok, zbrzdila jsem sama sebe ve svém vývoji "vyjádřit se".
S nečistotami v hlase a nesebevědomí, se mi těžko zpívá, často falešně. Neznám už totiž tolik svůj pravý hlas. Bojím se nechat ho znít ostatním, znamenalo by to totiž, že se jim otevřu. Oni mnou mohou pohrdnout, možná nebudu dost dobrá, toho se bojím. A tak zpívám falešně. Proto nezpívám vůbec... Mám strach zazpívat čistou kvartu, nemám na to sebevědomí. Nemám sebevědomí ukázat se vám taková, jaká jsem doopravdy.
Zpomalila jsem tak svou štítnou žlázu.
Zrychlená fce, může být dosti podobná stejným příčinám, ale s tím, že "hodně mluvím", dokáži se rozohnit, ale ne před těmi, ke kterým to náleží, protože strach mi nedovolí to udělat.
Dále pak nekonám, jak chci já, ale rozohněná, s rozbouřenými emocemi, konám tak, jak chtějí, či očekávají ostatní.
Více také v pojednání O Vnitřním Dítěti v nás.
- Problémy se zády - bolesti, křeče v zádech, ustrnutí a ischias....
(prosím o strpení, bude dopsáno)
Poškodíte-li rovnováhu vašeho nitra, dostanete se do nerovnováhy a nepokoje a finálně také nemoci.
Opravdu si stále myslíte, že cesta léčbou chemickými léky dnešních lékařů bez svědomí, je ta pravá cesta, kterou chcete vykročit a jít po ní? Opravdu je tou správnou cestou ze tmy do Světla?
...
Životní Cesty nás Duší nejsou vždy lehké, a bohužel, někdy nás naše umíněnost toho, že jsme nejchytřejší, nejlepší, slaboši apod. dovede až do krajních mezí a ohrožení na životě. Každý máme jinou míru toho, kolik musíme protrpět, kolik bolesti potřebujeme prožít, ať už fyzické, či psychické, než objevíme správnou cestu...
Toto jsou jen zčásti vyjmenované duchovní příčiny vás, duší, kdy neumíte ovládat své tělo a ono spíše ovládá vás a ukazuje vám, co děláte špatně. Snažte se ho pochopit, ne ho umlčet.
A o to právě jde.
Čím více umělých "léků" budete vyvíjet a vynalézat, abyste zahubili původce chorob, tím novější a zákeřnější choroby budou přicházet. Neboť choroba je pouhá přenesená řeč našeho těla, které dává najevo duši, že jde špatnou cestou.
Boží prozřetelnost neobejdete. Umělým zasahováním situaci jen stále zhoršujeme. Objevování virů a bakterií apod. a jejich úmyslné zabíjení ve jménu uzdravení je to samé, jako kdyby had začal pojídat sám sebe od svého konce...
Vždy dostáváte jen to co potřebujete.
Proto neopovrhujte, odpouštějte, přestaňte nenádivět a soudit. Poděkujte nebesům za zkoušky, které vám byly seslány a vaše duše se pozvedne.
Jsme Duše, které dostali tělo. To je pravda.
My Duše na svém těle zjevně vidíme, co se nám v pozemském životě nedaří a na čem je třeba pracovat.
Nemoc není pomsta. Nemoc je dar. Nemoc je hnací motor k tomu, abychom chtěli být lepší a nakonec také lepší byli.
Naše nemoc o nás říká, kdo jsme. Jací jsme skutečně.
Nemoc není třeba léčit. Je pouze třeba změnit životní styl, pohled na život sám a na naše hodnoty.
Cesta ven bývá tak neuvěřitelně lehká, že si to sami ani neumíme připustit a představit. Hledáme složité v něčem, co lze vyřešit „úplně jednoduše“.
90%nemocí tvoří ve svém jádru strach. Strach bývá prvopočátkem každé nemoci.
Chudobou ctnosti nezískáme, ale můžeme se je v ní často naučit.