Tělo je jen prostředek, jak splnit nějaký úkol.

Mí drazí přátelé,

ráda bych zde zanechala úryvek z regresního sezení.

Nechci rozepisovat, jaké těžkosti daná slečna, jejíž sezení to bylo, ve svém životě řeší. Neboť je to v dané věci celkem i vedlejší, ale co je důležité je to, jaká poznání během svého sezení prozřela.

Při jednom z našich sezení, kdy jsem jí předávala čistou léčivou energii, a procházeli jsme relaxaci, objevilo se jí brnění rukou od předloktí do prstů a také brnění dole v nohou. Po našem sezení tyto pocity ustoupili a doma se objevila silná tíha v nohou. Proto jsme se rozhodly, že odkryjeme příčinu brnění v rukou a nohou a danou tíhu.

Jelikož jsem nepřišla na to, jak zachytit jen to nejkrásnější a vyzobat to z textů ven, sepsala jsem z úryvků hlavní body sezení tak, abyste pochopili všechny souvislosti. Sezení bylo velmi oduševnělé a myslím, že bychom se s myšlenkami vepsanými níže, měli podělit. Neboť je asi hodně těch, kdo v nich mohou najít Sílu Žít.

Mnoho z nás má často pocit, že sem na tento Svět ani nepatří. Máte strach ukazovat se před ostatními, jací doopravdy jste. Necháváte se manipulovat druhými, nebo vmanipulovat do chování a vzorců, které jsou vám třeba i cizí, ale protože se to od vás očekává, tak to prostě děláte.

Děláme často takové věci, až zapíráme sami sebe… V mých článcích o tom čtete často…

Ale tenhle článek předkládám proto, že bude-li dobře pochopen, uvidíte v něm tu krásu, kterou nabízí. A nepsala jsem ho já, ale je to zkušenost někoho, kdo sám hledá na Cestě Poznání.

   Slečna Petra K., procházela během sezení ukřižování Krista. Jen ten krátký závěr jeho života.

Během sezení se stává, že Vyšší Duchovní Bytosti dovolí hledajícímu nahlédnout tam, kde je to pro něj dobré. Dobré proto, aby Vám pomohli najít Cestu k Sobě, Víru v Sebe a Štěstí současného života.

Nevstupuji svou vůlí do sezení klienta, Vyšší Moc zná nejlepší Cesty ke Štěstí a nejlepší Cesty Projevu, abyste své štěstí spatřili.

Takže tady jsou slova slečny Petry a myšlenky Krista tak, jak je slyšela a vnímala. Neupravuji text do spisovné verze.

Od nás pro vás pro všechny, kdo hledáte.

•

Výňatek:

„Popisujte ty dlaně a vnímejte je.“

 – „Cítím, jako kdyby vážily mnohem víc, hodně, jako že ta přitažlivost k zemi, jako když tam je něco co mně táhne. Teď cítím od středu dlaně a předloktí, nejvíc tepla ve středu dlaní. Jako když tam je díra. Úplně jak kdyby ty ruce byly k něčemu přikovaný, a uprostřed je díra. Do prstů energie nemůže jít, ty jsou úplně… tam je to úplně přerušený.

Do těch prstů to nemůže jít, jako kdyby byly mrtvý, jako kdyby byly k něčemu přikovaný, cítím teplo, který uniká pryč.

Ty ruce jsou najednou úplně šíleně těžký, úplně mne táhnou dolů, jsou, jako kdyby byly k něčemu přikovaný.“ - 

„K čemu jsou přikovaný?“ –„ k trámu.“ –

„Vy jste na trámu přikovaná?“ – „Mám pocit, že mám ty ruce přikovaný k trámu.“

„Co se tam děje když jsou přikovaný k trámu?“ – „Mám těžkou hlavu ta mně úplně padá.  Ty ruce jako kdybych s nima nemohla pohnout nemůžu, protože jsou …“

„Kde to přesně jste? -  „Na nějakým kopci.“

„Jste tam sama nebo tam někdo je?“ – „Někdo tam je. Já mám pocit, jako když mně přibíjí na kříž, jako když člověk leží a prostě je přibitej těma rukama, že… – teď cítím veliký teplo v těch místech (dlaně a předloktí) – já mám pocit, že to není můj život, mám pocit, že to je něco, co prožil někdo jiný, mám pocit, že to sdílím, sdílím tu zkušenost. A nemám pocit, že to jsem já najednou.“

„Jak to prožíváte – vidíte, cítíte?“ – „Něco jen cítím a něco vidím.“

„Řekněte mi to, co vidíte, kdepak jste?“ – „Jdu do kopce a nesu kříž. Jsem muž – je to hrozně vyčerpávající, je to hrozná tíha. Zároveň prostě vím, že to musím prostě, nedá se tomu nijak vyhnout, že to musím prostě unýst.

Někde se blížím k tomu, na mně jde hrozná únava. Teď… teď kříž prostě je na zemi, a já se na něj musím lehnout, přibijou mi ruce k tomu. Já jako nevnímám žádnou bolest, vím, že to tak musí bejt, jen tam cítím velkou únavu a tíhu.

Nohama mně taky projde hřebík. Jsem unavená – tady a tam taky, mám žízeň. Pak ten kříž postavěj, úplně je to těžký, v rukách to je šílená, nevím, jak to říct, úplně to táhne dolů, ale nic se nedá dělat. Těžkne mi hlava. Cítím jak mi pot a krev tečou po nohách. Teď mně teda bolí ta krční páteř,-mám těžkou hlavu – to tělo  nejde nijak držet vzpřímený.

Ted mne to zase bolí, pravé předloktí.

„Co to je podívejte se co to tam máte?“ – „Asi je tam rána nějaká. Napadlo mně, že ta ruka je zlomená.“

„Jak dlouho tam budete takhle viset?“ – „Do konce, do smrti.“

„Kolik zbývá do smrti?“ – „Už moc času asi ne. Jsou tam lidi okolo.“

„Kolik zbývá do smrti?“ – „Asi pár minut.“

„Jak se tam cítíte?“ – „Odevzdaně.“

„Jaký máte pocity po těle?“ – „Tíhu a únavu… Probodnou mi srdce – (to patří do tohoto života? – ano – už vám ho probodli? ano )– to tělo se nějak začíná chvět, hlava padá dolů. Oči jdou nahorů a blikaj a …už je klid.“ –

„A co je s Váma?“ – „Vidím světlo. Jdu tam do toho Světla (kouká nahoru) – vidím holubici – (kouká nahoru) jenom Světlo.“

„Tam jste doma to je v pořádku? – „Ano, cítím se líp.“

„Co se stalo v tomto průchodu?“ – „Smrt ukřižování, o který vím, že musí přijít.“

2.průchod

„Jdu do toho kopce, nesu ten kříž a je strašně těžkej, je to opravdu náročný, padám vysílením, pak už zase se musím zvednout. Někdo mně možná pomáhá, protože už nejsem schopnej to nýst. Potom, když dojdu na ten vrchol, tak jsem úplně už fyzicky z toho zmoženej. No tak ten kříž položej na zem, asi mne na něj… přibijou mi tam ruce, a nohy.“

„Jaký tam máte pocity po těle u tohohle?“ – „Necítím bolest, jen velkou únavu a odevzdání. V těch rukách cítím, že tam takhle něco je veprostřed, že tam jen ten hřeb na obou stranách a tím místem vytéká pryč ta moje energie, krev. Je to teplý a tím místem odchází ven ta síla a tam co jsou ty hřeby, tam neproudí krev a je to prostě jako mrtvý. A ty nohy – v nohou je to podobný, tam vlastně - ty mám přes sebe jednu přes druhou a jsou spojený jedním tím hřebem a v tom místě cítím to teplo a tamtudy vytýká krev a to co je za tím tam není žádný cit, nic… Ale necítím bolest, nevnímám to jako bolest, ale jako tíhu. Ten kříž zvednou a tím ta tíha je mnohem větší, protože to tělo visí na těch lanách, možná tam jsou nějaký provazy jako, ale i tak je to prostě, že to tělo klesá dolů. Teď jsem si vzpomněla: odpust jim otče, neboť nevědí co činí. – jinak prostě – jinak je tam odevzdání a velká tíha a únava. Je tam jako klid, protože vím, že to musí bejt a nemůžu nic dělat. Vím, že jdu domů a že to dělám pro všechny ty lidi a že je to v pořádku všechno. Potom to, mně propíchnou srdce. Takový brnění projde celým tělem, (je unavená), takový jako padá hlava dolů, oči naopak nahoru a jako kdyby chtěli zamrkat a už jim problikuje světlo a potom vlastně to tělo už přestane. Už je klid a už je jenom to Světlo. To Světlo nádherný, objímající, prostě láska, pokoj, naděje, úplně úžasný.

a žádná únava vlastně není, protože… tady žádná únava není.“

Ptám se, je tu časnější počátek této události? – „Já mám pocit, že sdílím takový ten, že tohle je jakoby smrt Ježíše, celou dobu se necítím, že to jsem já.“

„Proč to cítíte Vy tohleto?“ – „Musím si uvědomit, že život není nesení kříže. A že i ty těžký věci musíme překonat, abychom přešli k tomu Světlu.“

3.průchod

„Nesu ten kříž, jdu do toho kopce. Vím, že musím zemřít, protože to má smysl pro mě i pro všechny.“

„Co to má za smysl, že zemřete?“ –

 „Jako vykoupení z viny. Vysvobození.

Od smrtí obecně. Že vlastně je to i důkaz toho, že vlastně ta smrt neexistuje, život je věčný, že ostatní je jen pomíjivý. Že vlastně i ty hříchy jsou…, že je to otevření brány pro všechny, že mají naději, že ty hříchy můžou být odpuštěný. Že je třeba přijmout i ty věci co jsou těžký a čelit tomu. S tou vírou a nadějí.“

„Co je důvodem ukřižování, co je příčinou toho ukřižování?“ – „Odsouzení. Vnímám to jako strach jiných autorit, z ohrožení jejich moci.“

„Vy sama jste byla někdy ukřižovaná?“ – „Ne. -  Já cítím pořád to Světlo, to je tak jako krásný. Úplně mně to hřeje.

Přijde mi, jako kdybych měla hlavu ve slunci.“

„Proč si procházíte zrovna tuhle událost?“ – „Abych pochopila, že ty hříchy (to co se mi v životě nepovedlo) se daj odpustit, že nemusím být zatracená v pocitech viny, a sžírat se kvůli tomu. Ale že prostě… abych našla tu víru a naději. Abych pochopila, že to je vlastně to smíření, abych se smířila se životem i se smrtí.“

•

4.průchod

„Nesu ten kříž do toho kopce, je těžkej, ale vim, že to nebude trvat tak dlouho. Navíc je tam někdo, kdo mi pomáhá to nýst. Takže prostě dělám všechno proto, abych tam došel a ten kříž tam dones tam, kam mám.

Pak ten kříž padne na zem. Mně položej taky na něj. A ty ruce mi přibijou, nohy taky. Nohy jedním tím hřebem.“

„Co ty pocity v rukou a nohách? Na kolik procent tam ještě zbyly?“ – „Tak na3%. Trošičku ve špičkách nohou. Potom zvednou ten kříž, ta váha toho těla klesá dolů, já cítím veliký odevzdání a odpuštění vůči všemu a všem.  Já vím, že prostě jdu Domů. Potom mi probodnou srdce, vlastně ta duše odchází– no a jenom vlastně cítím skrz oči, jak mně zaplavuje Světlo. Úplně to hřeje. (usmívá se). Je to taková úplná lehkost a pohlazení. Prostě nic jinýho už nikde … vše ostatní se ztratilo, je jenom to Světlo a já jsem v něm, jsem jeho součástí v podstatě. (usmívá se) je to příjemný prostě….

„V tom světle jste Vy?“ – „Ano, mám pocit, že tam jsem i fyzicky. Je to podobný stav, jako když jsme dělali nějakou meditaci, kde jsem cítila ten přiliv tepla, energie, světla, úplný lehkosti a čistoty. Kde už nejsou nějaký věci, který Vás svazujou a tížej, cítíte jen lásku, klid a nic víc není prostě potřeba.

Tenhle průchod byl takovej klidnější, ale hlavně prostě až skoro radost z toho průchodu, protože vím, že ta odměna, že vlastně to zvládnu, je prostě naprosto krásná.“

5. průchod

„Jdu do toho kopce, s tím křížem, já už ho ani nevnímám jako břemeno, jsem prostě šťastná, že to můžu projít. Prostě neuvěřitelnej pocit vnitřního štěstí, prostě, no a nesu ho nahoru, přibijou mně – necítím nic. Už mně hřejou celý ruce, i ty konečky prstů paradoxně, všechno je v pořádku.“

Co máte za pocity teď?“ – „Cítím sílu v těch rukách. Ani to že tam byla tíha, cítím sílu a odhodlání. Jako by štěstí z každý tý buňky, že člověk je štastnej i v tomhletom okamžiku ukřižování a je šťastný za jakýkoli okamžik. To trvá, i když postaví ten kříž, a místo tíhy cítím uvolnění v tom, že vědomě odpouštím všechno všem a jdu Domů. Když mi probodnou srdce, můžu vlastně svobodně odejít. Je to pocit, jako když to – člověk jako kdyby sám byl tou holubicí, nebo květem co zalejvá silnější Světlo, než Slunce. Zlatý a krásně hřejivý, víc zlatý, než Slunce. Ale nepálí to, jen nádherně hřeje.“

„Péťo, proč to tedy bylo, že Vás brněly ty ruce a bolely ty nohy?“ – „Že jsem to brala všechno moc těžce (celý život). Nedívala jsem se, vědomě jsem neprožívala radost toho okamžiku, protože si můžu vážit každýho okamžiku co tu v životě je. Můžu se vědomě rozhodnout. A věřit tomu co dělám. Potom se dá unýst cokoliv. Ale člověk musí věřit tomu, co dělá. A taky prostě nic nevyčítat. Nehledat křivdy. Ale prostě, uvědomovat si to tělo (dar), a uvědomovat si radost. A dělat věci s láskou. Takže dělat ty věci, u kterých skutečně cítím, že dělat mám - nevyhýbat se jim. Né nechat se vést tam, kde nevěřím, nesouhlasím s tím a není to moje úloha.  A potom snažit se brát věci s radostí.  S lehkostí. A věřit tomu, víc se do toho života položit a nechat se nýst, než to nýst všechno na sobě. A taky odpustit si sobě i ostatním, ale nevnímat to všechno jako zranění. Protože záleží na tom, na co člověk zaměří svojí pozornost.“

„Jaký byl rozdíl mezi tímto a před.průchodem?“ – „Teď to bylo krásný celý.“

6. průchod

„Jdu do toho kopce, ten kříž mi přijde lehkej v tuhle chvíli. Jako kdyby to byla součást. Prostě nevnímám z toho tíhu. Naopak je to prostředek, jak splnit svůj smysl, který mám, takže ho přijímám, s důvěrou a vírou, že to zvládnu. A s radostí vlastně. Potom mně přibijou na ten kříž, celé tělo září, jako že září z toho, že každá buňka ví, že dělá to co má. Takže vlastně vyzařuje svou energii a paradoxně se uzdravuje, protože je to moje poslání – ukázat světu, že prostě že jednak tou smrtí nic nekončí, a že existuje to odpuštění, naděje, víra, bezpečí, láska a prostě že se nemáme bránit tomu, co je pro nás jako nachystaný, že to prostě všechno máme, ale jen je třeba to vedení následovat.“

„Ale jak ty lidi tam poznaj, že smrtí, nic nekončí?“ – „Oni to pak poznaj tím návratem. Oni to poznaj tím návratem zpátky do toho těla, který je ale jiný pak, je prozářený.“

„Myslíte jako Kristovo zmrtvýchvstání?“ – „Jo, to zmrtvýchvstání je důkazem toho, že život nekončí. Že to je jen jedna z forem života, odžít si jen část nějaké zkušenosti. Že tento život to je vlastně cesta, kterou jsme si pro sebe sami vybrali, abychom se něco naučili a posunuli se dál ve Své cestě. Že to tělo nejsme my. Že jednak to tělo, každá buňka, rezonuje s tím, co vychází přímo z nás. Že když věříme, že jsme to tělo, nejdem po cestě, kterou jsme si vybrali, tak cítíme bolesti a nemoci. Ale pokud jsme v souladu je tam radost a lehkost z toho, že jdeme správným směrem.

„Odkud jsou všechny tyto myšlenky?“ – (usmívá se )- „Od Boha.

V tomhle průchodu vlastně ještě víc jsem vnímala než tělo, toho samotnýho Ducha. Duše, Duch, tak se mi to spojilo – prostě to převážilo mnohem silněji nad tělem, který bylo jen prostředkem, jak splnit nějaký úkol. Kterej byl krásnej a plnej lásky.“

„Proč máte rozhozenou štítnou žlázu?“ – „Protože nejdu svým směrem a vše prožívám těžce. Vím, že jsou způsoby kterýma mám dělat pěkný věci, i když jsem se dostala do stavu, kdy mě to zblblo, že jsem si myslela, že neumím nic a nic nedokážu. A to kde cejtim takový to pěkný, tak ty situace jsem vytěsnila ze svýho života naplňováním nějaký jiný mise, který jsem uvěřila. Ale která mi nedala ani prostor a dost síly, na to, abych se tomu svýmu věnovala.“

„Takže co je špatně?“ – „Je třeba, abych dělala to co vnitřně cítím, že dělat mám. Abych projevovala to hezký, co cítím. A nenechala se dusit, protože nedokážu ztvárnit představu někoho jinýho. Protože tou cestou se nedá zvítězit, člověk nemůže být šťastný.“

„Je ještě nějaká jiná vážná příčina toho, proč si štít. žlázu zpomalujete?“ – „Jednak to, že vnímám jako by ublíženost za některé prožitky v mém životě, která ale prostě… ta ublíženost, to by tam nemělo být . To že prostě musím odpustit sobě i jim. Mám respektovat i jejich projevy, ať mají svůj názor. Ale zároveň si zachovat názor svůj a nebát se a dokázat si za to vzít zodpovědnost. Ale nebrat život jako strašně těžkej kříž, kterej nemůžu unýst.“

vracíme se zpět k původnímu průchodu během relaxace a energie:

„Ležím, z energie mám pocit krásný v rukou i nohou. Je to intenzivnější, ale je to vlastně hezký, cítím tam teplo v těch rukou a i v nohou. Je pryč takovej ten chlad, kterej jsem často cítila v rukou a nohou. Teď  je to příjemný. Vím, že je to součást mý cesty – to všechno co tam v tý energii je – která mně vede někam dál… abych jakoby následovala nějakej svůj duchovní směr. – že vlastně na tom všem co tady dělám, je nejdůležitější, že mi to pomáhá najít svůj duchovní směr. Osvobodit mne od věcí co mne rozhazujou pozornost od věci duchovních a vedou mne „k tělu“ (ke hmotným hodnotám a věcem), ale přitom je důležitější duchovní cesta. A tohle je cesta, která mi pomáhá odblokovat ta místa. Vnímám to jako něco příjemnýho. Jsem ráda, že tam je cit v těch rukách, že tam je cítit energie. A věřím tomu, že se mi vrátí síla. Jakoby nýst to, co já potřebuju nýst, tak abych šla po tý cestě, kterou jsem si já vybrala. Abych naplňovala ten svůj smysl.

předposlední průchod

Ležím, cítím tělem energie, je to krásná energie, pohybuje se celým tělem, dostává se do rukou i nohou, kde vlastně se probouzej některý ty buňky, co spaly a neměly tu energii, tak teď se vlastně probouzej, cítím radost, vděčnost za ten okamžik, cítím, že je to dobře. Potom vlastně když skončíme jedu domu, povídáme si, jdu spát.. Ulehnu potom ještě chvíli prožívám, vlastně procituju si, tu energii v rukou, nohou, celým těle, který je lehký, necítím nikde chlad, nic nepříjemnýho. Jsem součástí toho života v tom těle. Prostě cítím život v každé té buňce, jsem součástí života.

Mám víc radosti z toho, že se tam ta energie vrátila.

poslední průchod

….jedu domů, jdu spát, cítím lehkost v těle. A to takovou, jako když každá ta buňka je taková příjemně… každá buňka má obnovenou energii, je to lehkost – lehkost, kterou mám v sobě se dostala do všech buněk, je to hezký no, a s tím pocitem usínám.

Děkuju, že sem si to mohla projít. V horní polovině těla mám víc síly, v rukách necítím tíhu.

TĚLO JE JEN PROSTŘEDEK, JAK SPLNIT NĚJAKÝ ÚKOL.

A život to je vlastně cesta, kterou jsme si pro sebe sami vybrali, abychom se něco naučili a posunuli se dál ve SVÉ cestě.

Že Tělo nejsme my. Že Tělo, každá buňka, rezonuje s tím, co vychází přímo z nás. Že když věříme, že JSME tělo, nejdeme po cestě, kterou jsme si vybrali, tak cítíme bolesti a nemoci.

Ale pokud jsme v souladu je tam radost a lehkost z toho, že jdeme správným směrem.