Život je tak krátký
11.04.2017 14:57
Život je krátký...
08.05.2012 08:58
Aniž si to uvědomujeme, náš život je tak krátký!
Víc, než si to umíme představit...
Když žijeme, měli bychom zhluboka dýchat, abychom prodýchali každý kousek a každou chvilku našeho života, až do nejhllubšího nitra.
♦
Měli bychom se co nejvíce soustředit na přítomnost a užít si jí plnými doušky.
Protože minulost nám nikdo nevrátí a starat se o budoucnost, kterou v přítomnosti prožít nemůžeme, je ztráta času.
♦
Když se narodíme, jsme odkázáni na laskavost a péči druhých.
Když jsou nám tři roky, sotva kloudně stojíme na vlastních nohách a jsme odkázáni na péči druhých.
V šesti letech svého života začneme chodit do školy, kde strávíme mnoho let svého bytí. Jsme stále odkázáni na pomoc druhých, o světě nevíme nic, jsme čistí a nedotčení.
V patnácti letech toužíme letět světem, myslíme si, že víme všechno a máme plno snů, čím chceme být a co chceme dělat. Bohužel jsme stále odkázáni na druhé, a tak zůstaneme jen u snů a žijeme tak, jak to od nás rodina očekává.
Po osmnácti letech života se rozdělíme na dvě skupiny.
První co chodí dále do školy a stráví studiem dalších třeba šest let a pocitu svobody se tak dočká až v 26 letech.
A druhá skupina, která se dočká pocitu svobody už v osmnácti. Bohužel dojde k procitnutí šokem z reality. Svoboda se změní v hromadu složenek a očekávání rodiny převezme zaměstnavatel.
Místo ujištění, že jsme nejdokonalejší, když opustíme rodné hnízdo, nám začnou přibývat šrámy života a momenty překvapení, že toho ještě asi hodně nevíme.
Ve třiceti máme možná už rodinu sami, okolí od nás stále něco očekává a my stále zjišťujeme, kolik toho ještě nevíme.
Ve čtyřiceti přemýšlíme, jak nám bylo krásně, když jsme byli o trochu mladší, máme už více zkušeností, na svět začínáme koukat jinýma očima. "Něco už jsme zažili", jsme v nejlepších letech. Ani staří, ani pobláznění. Nejen, že od nás okolí stále něco očekává, ale i my už něco začínáme očekávat od okolí. Chceme víc. Chceme jistotu, lásku a štěstí. Chceme ji pro naše rodiny i pro sebe.
V padesáti nás začnou bolet klouby. Mládí začne přecházet ve vyšší věk a sem tam nás začne něco trápit. Od padesáti let už neomládneme.
S přibývající věkem se možná začneme ohlížet, co po nás vlastně na tom světě zůstalo. Kdo na nás bude vzpomínat, až tu jednou nebudem?
Musíme si přiznat, že v současnosti, díky hroznému životnímu stylu jsou i tací, pro které si v tomto věku přijde Smrt.
Čím více let nám je, tím více začneme vzpomínat na roky mládí. Víme, že bychom "ledacos udělali úplně jinak". Používáme věty typu: "Kdybych bývala věděla..." "Kdyby mi tenkrát někdo řekl..."
Ale to, už bohužel nikdy nikdo nevrátí.
Proto Vám chci říct, mluvte na svoje děti. Věnujte se jim. Nenechte je zestárnout v nevědomosti.
Děti sem přijdou jako čisté duše. A my do nich začneme vkládat. CO do nich vložíme, je jen na nás. Někdo je nechá prázdné, nechá je svému osudu. Někdo do nich vkládá vypočítavost, manipulaci, strach, poslušnost.
Vkládejte do svých dětí krásu. A učte se z jejich čistoty a nevinnosti. Člověku s přibývajícími lety tyhle dvě ctnosti často chybí.
Život není tak vážný, to jsme si ho jen tak vážný udělali.
Nám všem chybí přítomnost duševního učitele. Vlastně okolo nás není mnoho těch, kdo by bezelstně, bez osobních emocí k druhým, věnovali čas nám a studiu naší duše.
Kdybychom měli tuhle možnost, věřím, že by bylo více lásky na světě. Více pochopení a soudržnosti. Příčka lidského bytí a jeho smyslu, by se posunula na mnohem ušlechtilejší hranici, než je teď.
♦
Věřím, že třeba procitnete, až budete tyhle řádky číst. A ať je Vám deset, třicet nebo osmdesát, v každou životní chvíli nezapomínejte věřit a buďte si jistí, že stále je čas všechno změnit.
Žijte přítomností naplno, ať je dobrá nebo zrovna pod psa zlá. Přijímejte břemena života, protože ty těžkosti jsou receptem na otevření našich očí.
Nenadávejte na svoje těžkosti a na temnotu, ve které jste.
Sedněte si a zeptejte se sami sebe: Co mám asi tak změnit? Co dělám špatně? Přemýšlím špatně? Jdu špatnou cestou? a pokud uslyšíte odpověď, ale budete se bát (to je přirozené), seberte přesto odvahu a skočte do té temnoty rovnýma nohama. Na konci není tma. Na konci je vždycky světlo.
Velké životní změny si žádájí bolest, protože je nutno zbavit se všech starých zvyklostí a principů. Na řadu přijdou ty lepší, pro Vás optimální životní cesty. Jen musíte mít sílu ty staré opustit a mít víru v sebe, že za to stojíte.
Nežijte tím co bylo. Nežijte ve strachu co bude. Oboje je marnění času, tak dlouho budete žít pro budoucnost, až Vám uplyne celý život a Vy zjistíte, že jste přítomnost úplně promarnili a budoucnost bude stále před Vámi. Minulost už neprožijete a život bude ten tam.