Zrození – Nechtěné děti

Regresní terapie – Zrození – jak se cítí miminko, které přichází na Svět? Jak se cítí miminko, které vnímá nejistotu maminky, když přichází na Svět?

Nechtěné děti.

Jste připraveni podívat se Pravdě do očí?

Jak přistupujeme ke chvíli zrození nových Človíčků? Přemýšlíte nad svým těhotenstvím, aniž Vás napadne, že Vaše miminko Vás také slyší?

Opravdu nechybí nic z Duchovní Výchovy na našich školách?

Opravdu se děti věnují studiu pro život důležitých věcí?

… nebo, že by nám přeci jen v tom životním vzdělávání tím správným směrem něco chybělo?

O vlastním zrození si toho mnoho nepamatujeme. Ale pomocí regresní hlubinné terapie si můžete průchodem svého zrození ulevit od různých potíží a traumat. A vzpomenout si, „Jaké to bylo“.

Ponechám výňatky průchodů těch, kteří procházeli své zrození tak, jak znějí v originále. I když, pravda, některá pojmenování jsou dosti drsná, avšak… nechť jsou řečeny tak, jak byly prožity a jak jsou prožívány během regresního sezení, kdy občas proudí slzy a bolest vychází ven plným proudem…

Moc záleží na tom, jak o svém děťátku smýšlíte před porodem. Moc záleží na všem našem smýšlení.

Vaše miminko je živé a naslouchá, prožívá, i když „není ještě vidět“.

Náš osud nezačíná zrozením, náš osud začíná početím i dobou před početím.

Vaše váhání, úmysly a myšlenky miminko přijímá v prenatálním věku tak, jak k němu přicházejí. Jiné volby nemá… je odkázáno na Vás, na to, jak s ním naložíte, jak se na něj těšíte, jak o něm smýšlíte.

Během průchodů dochází k vyjasňování situací, postojů a k odeznívání traumat, což je vidno v rozdílech průchodů, názorech a prožitcích, které se postupně mění k lepšímu.

Cílem regresního sezení je dojít poznání a rovnováhy.

Zápisy ze sezení mohou přispět k tomu, aby člověk otevřel oči a podíval se na život také z jiné stránky.

Jsme Duše, které oblékly tělo a přijaly roli, jejímž prožitkem docházíme ke znalostem a poučením. Domů se můžeme vrátit očištěny od těžkých pozemských, 

živelných emocí a závislostí, tedy opět „jen“ jako Láska. Jakákoli propojení s fyzičnem, nebo jejich tíhy nám nedovolují vrátit se Zpět. Stávají se z nás pak Bludné nebo Přivtělené Duše.

Tento průchod jsem vybrala záměrně – pro každého, kdo nemyslí na to, Kým skutečně Je. Pro každého, kdo zapomněl, že s příchodem dítěte přichází tak Další Přítel z Duchovního Světa, který sem může vstoupit pouze zrozením. Jeho podmínky jsou vždy nejlépe připravené, ať už jsou sebetěžší, ale svým vlastním úsilím „být lepší“, můžeme změnit mnoho. A nepotřebujeme k tomu ani heroické činy, stačí „jen“ „pouhá“ dobrá myšlenka.  A už ta se může stát dobrým skutkem.

Myslete na své nenarozené Děti v dobrém. Sami byste si to přeci taky pro sebe přáli.

Dopřejte jim úctu a pocit toho, že vstupují do školních lavic zvaných „Svět“ s Láskou.

Ω

…a přišel čas a duše oblékla Tělo. Její První Pouť se začíná v Lůně Matky, která ji přivede na fyzický Svět.

Průchod první

„…už jste venku?“

„Už ano. Brečím. Je to takový hrozný, ležím tam na nějakým tácu, jak králík, vyvržený prase nebo něco.“

Pláče…

„Mám pocit, že se mnou zacházej jak s prasetem, jak když jsem na porážce.“ Jaké máte pocity/myšlenky?

„Nevím, je mi smutno. Tak jako… Jako když mně nikdo nechce, nebo prostě…“ pláče;

„Je mi těžko po těle, hlava mně tak jako… mám tlak v hlavě. Pořád na sebe koukám seshora. Už tak nějak si mě jako víc všímaj, - že teda jako zabalit…, umejt... Nevím,jestli se mně chce jít k mamince.“, odmlčí se.

Co se Vám honí hlavou, povídejte.

„Je to jako, že doktor mě dá tý mamince, ale nevím, zda u ní chci bejt.“

Čím to?

„První pocit, že mně nechce, cítím z ní, že mně nechce…

…Jsem u maminky a ona se mně snaží nakojit.  Přiloží mne k prsu, abych se uchytila.“

Jak vám tam je?

„Úplně asi hlad nemám. Takže… vlastně ani nevím, jestli chci… beru si...“

Jak to chutná?

„Voda, voda = žízeň. Uspokojení žízně.“

Jaké emoce s tím přebíráte?

„Žádné… Vlastně -  Lsmutek. Pokládá si mě na klín a kouká na mě. Brečela bych. Tady. (v současnosti) tam (v průchodu události) ani ne. Tam to je nijaký. Tam nic, tady bych brečela. Je mi mně líto. Dávaj mne do nějakýho vozítka a odvezou mně.

Koukám po světě, docela v pohodě, nebrečím, lelkuju a vezou mně někam. Jedeme chodbou. - Nějaká místnost, možná ještě jedno miminko, tam mně strčili do nějakýho tmavýho kouta.

Jsem tam. Je to takovej tmavej černej kout.“

Co to má za smysl?

„Možná aby o mne nevěděli. (niterné prožitky, niterné pocity, které v nás nadále přetrvávají, a o nichž v životě pak už nevíme. Podvědomí)

On je takovej z půlky světlej a z půlky tmavej. Zprava černej (emoce samoty a nejistoty) a z levý jde trošku světla (naděje). Ale mne to jako tam nevadí, tak se rozhlížím a jsem v klidu. Vnímám, že až mě odtamtud odvezou, tak že začnu teprve žít. Já mám pocit, že tam jsem zastrčená a tím jsme skončili. Nevím, zda si pro mě přijdou, nebo nepřijdou.“(pláče)

Co to znamená?

„Jako když mně nikdo nechce.“

Toto zpodobnění patří k vašemu narození? K této události?  – „Ano, hodně intenzivně.“

Co bude dál?

„Budu tam asi pět hodin. Zas jedu dlouhou chodbou. Přivezou mne k mamince. Ta si mne bere.

Je mi dobře, jsem ráda, že ji vidím.  Usmívá se a je ráda, že mě vidí.“

Kde jste teda byla těch 5hodin?

„Je to takový jako že, maminka nevěděla, zda mne chce nebo nechce, tak těch 5hodin, přemýšlela, zda mě chce nebo nechce. Takový jako odkladiště.“ (opět zrcadlení vnitřních pochodů)

Jak dlouho to trvá, než půjdete domů?

„Tři dny.

Už je to takový v pohodě, maminka se na mně usmívá, pečuje o mně. Pak si mně ustrojí a můžeme jít domů.

Takový prázdný to tam je… Takový bez života v tom bytě. Nikdo na nás nečeká. Je to malý byt.  Maminka mne uloží do postýlky a jde pryč, vařit. Mně je dobře, koukám, rozhlížím se.  Vnímám tíhu, únavu... Trošku mně tíží na srdci – lehce -  Takovej ten pocit, jestli… jestli mě opravdu chtěla vzít nebo nechtěla. Jestli ona nad tím nepřemýšlí, jestli udělala dobře, že si mě vzala.“

Jak byste tedy jednou větou shrnula, co se stalo v této události?

„Přišla jsem na svět, aniž by mně někdo chtěl.“ (pláče)

Průchod druhý

Následujícími průchody si člověk může věci dále ujasnit, dostat nadhled a traumata poté začnou odeznívat.

Jsem v porodních cestách, vidím světýlko, vytahujou mě ven, vytahujou mně za ruce, jako telátko .

Co vnímáte, když vás tahaj?

„Chchhh… jako kdyby ani doktoři nechtěli, abych tady byla. Prostě, jako kdyby vás tahali mrtvou. Prostě mrskli s váma o ten pekáč nebo co to tam je. Je mi teplo, ale koukám, koukám, rozhlížím se, ale nehejbu se. jenom se rozhlížím.“

Váš porod byl komplikovaný?

„Ne. A šla jsem v podstatě ne hlavičkou, ale rukama napřed.“

Proč jste zvolila polohu rukama napřed?

„Že chci být co nejrychleji venku, že to půjde rychlejc. Přeju si bejt co nejrychleji venku- jsem zvědavá co je venku. Berou mne do náruče, doktor, sestra… Cítím se stísněně. Balí mne do deky, dávaj mně k mamince, já jsem přicucnu k prsu, a piju. Tahám ale z prsu nejde mlíko, ale jen voda, čirá voda.“

Co to znamená?

„Možná…, že mi třeba to tělo matky nechce dát mlíko, jenom vodu. Nechtěj mne nasytit, nechtěj mi dát najíst.  Jedu od maminky, - vozíček, - chodba - už není dlouhá. Zavezou mě do místnosti a strčej do kouta. Sem tam a rozhlížím se a koukám se. Strčili mně co nejdál, aby o mně nevěděli a možná si pro mě přijdou. … odváží mne k mamince, jsem u maminky. Maminka je ráda, že mně vidí a jsem ráda, že vidím jí. Usmívá se.“

Ještě z ní máte pocit, že vás nechtěla?

„Ano…

Maminka se se mnou už mazlí, směje se na mně. Jdeme domů. Jdeme domů. Doma nikdo není. Maminka mne odkládá do postýlky. A je pryč.“

Jak Vám tam je v těle?

„Těžko u srdce. Takový těžký tělo. …úzkost.možná… jestli mne třeba znovu neodložili.  Obava jestli mne znovu neodložili, protože já zůstanu v tý postýlce a maminka odešla a už nepřijde. Je to takový úzkostný, ale nebrečím.“

Ta tíha na srdci Vás ovlivňuje v současném životě?

„Strašně velký kámen na srdci.“

Jak může spadnout?

„Asi tím, že by mně někdo objal.  Takovým tím pocitem lásky.“

Ovlivňuje Váš fyzický stav?

„Ano – strašně mně tíží, je tam prostě, sedí a překáží. – napadá mně, že plní ty cysty. Když se ten kámen rozdrcuje a jde směrem dolů do těch cest. Nevím co ho drtí, ale on se mezi těma tím spodkem(děloha) a tím srdcem zkapalní nějak a dostane se do tý cysty.  Jako když proteče?.. Proč to dělá?... Možná se chce dostat ven!“

Co je impuls ke zkapalnění?

„Možná taková ta psychická pohoda, když jsem v psychický pohodě, tak on se snaží dostat ven.

(jdeme zpět k průchodu událostí) Vrátí se, bere si mně, a dává mně nakojit.  přikládá mně k prsu, nakojit. Příjemný… už teče mlíko a dává mi najíst.“

Jak je Vám po těle, když přijímáte to mlíko?

„Příjemně. Takovej ten pocit, že když mi dává mlíko, tak že se rozhodla, že si mně nechá.

Hraje si se mnou, usmívá se na mně, tak jako maminka s miminkem, brebentí.

Bere si mně na rameno, a chová si mně na rameni.  S takovým pro sebe úzkostným pocitem, jak to se mnou všechno zvládne.“

Jak je Vám?

„Dobře. S tím pocitem, že to zvládnem. Je mi tam příjemně, chce se mi u ní spát, usnout.  cítím takovou tu lásku.“

Průchod třetí

„Jsem v porodních cestách. Vidím světlo. Jdu rukama, ale už mne netahaj za ruce, ale berou mně v podpaží. Naklání se na mně sestřička, která se na mně hezky usmívá… už jsou ke mně laskavý, už na mne mluví… Balí do ručníku. Dávaj mě k mamince. Už nejde úplně voda, už má trošičku mlíčka. maminka si mně dává na klín. Teď mě dávaj na vozíček a odvážej mne. Jedeme chodbou, jedeme do místnosti. Ta černá strana už není tak černá, ale je už spíš šedivá (odeznívá pocitu osamění a strachu ze samoty). Už si pro mě přišli docela brzo. Odváží mne zpátky k mamince. Maminka si mne bere s košíčku, přikládá k prsu. Piju mléko. Povídá si se mnou, směje se na mně.“

Jak vám je?

„Jako, že se mi tomu nechce věřit. Jdeme domů. Přijdeme domů, jsme doma. Odloží mne do postýlky, ale neodchází, zůstává nade mnou a mluví na mně - odejde, odchází, já se rozhlížím, je mi dobře. Za chvilku se vrací, vrátila se. Bere si mně do náruče. Bere si mněna rameno a hladí mně. A dává mi najíst mlíka.“

Jak vám je v těle?

„Takovej mrazivej pocit. pořád těžko je mi na srdci, mrazivý takový se rozlejvá po těle. Furt stejnej pocit, jestli mně ta maminka má ráda, jestli si mně nechá, jestli se o mně bude starat.“

Průchod čtvrtý

(rozšíření uvědomění o sobě) Jsem v cestách, vnímám strach, hroznej strach, strach z toho co bude, jako by mě nechtěla porodit. A hrozný dlouhý čekání na světlo. Stísněný prostor, těsno. cítím se hrozně zlámaně, ruka noha na každou stranu, nemůžu se pohnout.“

Ovlivňuje to Váš fyzický stav v tomto životě?

„Ano. Bolej mě záda. Hrozně mě bolej ruce, v pozdní době pak i ramena.

(pokračuje dále) Jsem v těle, už se to posouvá, už vylézám ven.“

Jak vám je?

„Usmívám se, chtěla bych se usmívat. Nevím, jestli to umím, ale chtěla bych se usmívat, chtěla bych to umět. Sestřička se na mně usmívá a říká: jé, to je ale hezký miminko.“

Jak vycházíte z toho lůna?

(odeznívání vlastních traumat) „Už ne za ruce, chytnou mne v podpaží. Vlastně jdu hlavičkou, ale netahaj mne. -  Mám konečně prostor kolem sebe a sestřička se na mně usmívá. Pokládá mě na ten tác tam. Mluví na mne, usmívá se. Nerozhlížím se, ale mám radost, že na mne tak hezky mluvěj – balí mne do ručníku. Říká mi, že mě dá mamince, dává mne mamince. Maminka mne dává k prsu. Dává mi mlíčko. Hladí mne u toho. Já bych se chtěla hrozně hejbat, hejbat z radosti, že jsem u tý maminky. Teď mě berou do vozíčku. Odváží mě. Ale odváží mne jen za roh. Už ne úplně tmavý roh, už prosvětlený roh. Jako když místo černý díry udělali okno – zatažený okno.

Kdybych mohla, tak budu mluvit, tak si budu říkat -  jsem spokojená, je mi dobře, to je dneska hezky…

Přišla sestřička, musím se vrátit. Sestřička mne drží, dává mne k mamince, usmívá se na mně, hladí mně. Dává mi mlíčko. A cítím z ní takovou jako mateřskou lásku. To, že je ráda, že mne má. Jsem u maminky, dobře. Odváží si mně domů mluví na mně hodně.  A nedává mně do postýlky, ale má na sobě takový ten vak pro miminka a má mě v tom vaku u sebe. A jde vařit.  Je mi dobře, jsem v blízkosti maminky. Dovaří, vyndává a dává mně nakojit. Je to příjemný, jsem pořád s maminkou, dává mi mlíčko a zahřívá mne, mluví na mně… (čistší vazba mezi maminkou a dítětem)

Bylo to vše veselejší, všichni se usmívali, byli rádi že tam jsem. Už mne nedávali daleko od tý maminky, maminka se na mně těšila. A víc mne chtěla mít u sebe, než by mne odkládala.

V tom prvním průchodu mně nikdo nechtěl, narodila jsem se do něčeho do čeho jsem se neměla narodit. Proč bych se měla narodit, když mně nikdo nemá rád, nikdo mne nechce.

Teď už to bylo veselejší, už jsem se narodila, už se usmívali, už byli rádi, i ta maminka mne chce a už nemá obavy, jak to bude.“

Jeden z posledních průchodů událostí

„V porodních cestách se už necítím tak stísněně, můžu se tam hýbat, cítím prostor. Teď teda procházím ven.  Vycházím ven, hrozně se těším, a když mě vezme sestřička tak mne krásně hezky vezme, položí na lůžko, povídá si se mnou, usmívá se na mně… Já se hrozně těším na svoji maminku, zabalí mne, přináší mne k mamince, tiskne mě, dává napít. Nedává mne do košíčku, ale nechává si mne u sebe. Jsme vedle sebe na posteli. Je hrozně ráda, že mě má, že jsem se narodila.“

Jak vám je?